Zde jste: Úvodní stránka » Obrazy kreslené pastelkami » Vzpomínky: Pasáž Černá růže aneb Dobrá duše v suterénu

Pasáž Černá růže aneb Dobrá duše v suterénu

Vzpomínky výtvarnice Marie Brožové na veřejné kreslení v Praze v pasáži Černá růže.

Pasáží Černá růže denně projdou tisíce různorodých lidí. Teprve při veřejném kreslení obrazu "Černá růže ve tmě" jsem pod nádherným proskleným stropem dostala příležitost zjistit, jak netušené a rozmanité typy lidí moje barevná tvorba oslovuje.

Mou výstavu v pasáži několikrát obešli a potom se nevěřícně zastavovali u malířského stojanu studenti, vědci, ženy v domácnosti obtížené nákupními taškami, jogíni, prodavačky, lékaři, zbohatlíci s ušlechtilými psy, počítačoví programátoři, modelky, bezdomovci, kadeřníci, svědci Jehovovi, úředníci, senioři, cizinci všech možných národností a také členové ochranky v pasáži, kteří kvůli mě dostávali soustavně vynadáno, že se dostatečně nevěnují ostraze.

Každému z nich se mé obrazy líbily z jiného důvodu, někoho přitáhly barvy, které se hodily k pohovce nebo záclonám u nich doma, jiného zaujal nápad, někdo doufal, že koupí originálu v budoucnu zbohatne, někteří mě zahrnuli tak hlubokým výkladem symboliky mých obrazů, že mě samotnou překvapili. Naučila jsem se vážit si jakéhokoli zájmu, být vděčná za to, že si každý vezme z mých obrazů to, co s ním vnitřně rezonuje, tak jako se ze spektra duhy každému líbí jiná barva.

Mezi návštěvníky jsem se každý den s úsměvem zdravila s růžolící rozesmátou blondýnkou, se kterou jsem se pravidelně potkávala v suterénu, kde se vzorně starala o veřejné záchodky. Jednou se ke mně sklonila a pozvala mě svou roztomilou češtinou s ruským přízvukem k sobě dolů na kávu: "Já vás pozoruju. Vy pořád pracujete, nic nejíte, nic nepijete a ke mně dolu málo chodíte."

V jejím pozvání bylo tolik srdečnosti a pohostinnosti, že jsem se nechala zlákat na šálek omamně vonící irské kávy v útulném krcálku, opticky zvětšeném velkým zrcadlem, vyzdobeném spoustou drobnůstek a také spoustou knih a slovníků. Irina, tak se tato dobrá duše jmenuje, totiž pilně studovala češtinu a angličtinu a chodila na kurz orientálních tanců, které si zkoušela před zrcadlem u turecké hudby.

Navštěvovala jsem její malé království pravidelně, nechala jsem si vyprávět krásné bajky, které zažila ve své rodné zemi, o kocouru bohatýrovi, který lovil husy a nosil je domů k večeři, o kryse, kterou si ochočila jako prodavačka v obchodě s čokoládou, stačil jí prý každý den kousek housky a na ráj sladkostí nikdy nezaútočila.

Mezi veselými historkami čas od času prosákl stín její smutné osobní historie, někdy jí i vstoupily slzy do krásných zelených očích, ale vždycky je s úsměvem otřela a vyprávěla znovu o všem krásném, o světě netušených možností, který na ni ještě čeká.

Zosobňovala princip překypujícího, všeobjímajícího ženství, na které se v dnešní době zapomíná. A přitom je tak příjemné nechat se pozvat na voňavou kávu, vstoupit do kruhu vřelého přijetí, které neposuzuje, jenom s radostí hostí.