Zde jste: Úvodní stránka » Obrazy kreslené pastelkami » Vzpomínky: Kutná Hora aneb Město kde andělé pokouší ďábla

Kutná Hora aneb Město kde andělé pokouší ďábla

Vzpomínky výtvarnice Marie Brožové na veřejné kreslení Kutné Hoře.

O bájné Kutné Hoře poddolované známými i neznámými stříbrnými šachtami se říká, že v ní nevydrží dlouho ten, kdo se bojí pohledu do vlastních hlubin. Mě si Kutná Hora k sobě přitáhla jako magnet od prvního vzájemného setkání. V té době před mnoha lety jsem viděla jen její závratně krásnou a osamělou nadzemní část, gotiku utkanou z kamení a větru a zázračná zákoutí, ve kterých člověk může v nestřeženou chvíli spatřit anděla. A pak jsem se jednou podívala dolů a spatřila jsem "Světlo v hlubinách země".

Dolního světa, kde sídlí podvědomé vzpomínky, předkové a kořeny snů, se lidé začali bát a vložili do něj legendy o podsvětí a později o pekle obývaném rohatými ďábly. Já jsem tam dole viděla, že Hádes je nejosamělejší ze všech bohů a nikým nemilován střeží nejtajnější tajemství, po kterých všichni lidé touží. A viděla jsem víly vody a permoníky a hledače i strážce podzemních pokladů. Tohoto obrazu se mnozí lidé báli, a přesto je to pro mě obraz o vyslyšeném přátelství.

Kaple Božího těla je jedno z nejsilnějších míst v Kutné Hoře, ani nad zemí, ani v podzemí, někde mezi, kde se oba světy setkávají. Při kreslení na takovém místě také docházelo ke zvláštním setkáním protichůdných světů. Můj stojan stál přímo na křižovatce turistických cest k Chrámu Sv. Barbory, nahlížela jsem do hlubin obklopená cvrkotem nadšených i znuděných návštěvníků následujících své průvodce po pamětihodnostech města.

Každý den mě navštěvoval proslulý kutnohorský kominík, jaksepatří umouněný a nosil mi štěstíčko své radostné povahy. Odmalička chtěl být kominíkem a přání se mu vyplnilo, a tak svou radost může rozdávat dál. Jedna studentka mi chodila předčítat z kutnohorských legend, vydržela jsem jí naslouchat celé hodiny.

Také se se mnou fotily celé skupiny pivem rozjařených Japonců, kteří jeden přes druhého vykřikovali "bjůtaful, bjůtaful" a obzvlášť mě potěšili, když na obrazu Svatyně západu rozluštili čínský nápis, který jsem se pokusila ztvárnit. Manžel je viděl, jak si na nápis ukazují a zeptal se jich anglicky, jestli tomu rozumí. "Oh yes," pokyvovali hlavou. "To je čínská mrkev (chinese carrot)." "Cože?" zeptal se udiveně a říkal si: Chudák Marie, ta ani neví, co stvořila. "Ale ne mrkev, no, jak se to řekne - básník (poet), čínský básník Wang Wej, přece." Jako by to celému světu muselo být jasné, a přitom je to jasné jen té části světa, která dokáže číst ze znaků podobných ptačím šlépějím v písku.

Díky paralelní výstavě v Dobré čajovně jsem se také konečně dozvěděla, jak znalci umění nazývají můj jedinečný výtvarný směr, pro který doposud nebyla žádná škatulka. "Infantilní naturalismus," to má hloubku i zvuk, co myslíte? Jen ten obsah poněkud pokulhává.