Zde jste: Úvodní stránka » Obrazy kreslené pastelkami » Vzpomínky: Tábor aneb Hrr na ně - veřejné kreslení v Táboře

Tábor aneb "Hrr na ně!"

Vzpomínky výtvarnice Marie Brožové na veřejné kreslení v Táboře.

Tábor je město bojovníků. Jen co vjedete na náměstí a zacouváte do průjezdu, co na tom, že máte povolení, už se na Vás řítí stařenka s holí, aby vám hlasitě připomněla, že jste mohli přejet školačku. Kde je ta školačka? No ona tam sice není, ale co kdyby tam bývala byla? A takhle to v Táboře dost často chodí.

Když se však podaří překonat počáteční nesrovnalosti bez krveprolití, máte velkou šanci, že Vám Táboráci odhalí svou hrdou duši a podělí se s Vámi o svou hlubokou životní moudrost a zkušenost. Ale radši si s sebou vezměte nějakou tu sudlici nebo řemdich.

Já jsem se do Tábora vyzbrojila sadou ostře ořezaných pastelek a dovolila jsem si dost - na historickém Žižkově náměstí jsem nakreslila obraz Žižkův dub, ale protože jsem se "soudruhem Žižkou", jak se slavnému husitskému vojevůdci v Táboře přezdívá, už odmalička ve více než přátelských vztazích, získala jsem během veřejného kreslení celou armádu obdivovatelů, kteří se starali o to, abych nebyla nikterak zkrácena o svá práva a aby mi nebyl zkřiven na hlavě jediný vlas.

Zjistili jsme, že v Táboře se šíří i víra mečem. Jednou se k nám přes náměstí přiblížila postava mladého muže, už zdálky bylo vidět, že je obtížen poselstvím, které jen stěží dokáže unést. Přistoupil k mému stojanu s obrazem, kolem kterého postával hlouček nadšených diváků, chvíli se díval mlčky, ale dlouho mu to nevydrželo. Potom zahřímal: "Žehnám vašemu dílu. Vždyť Žižky se bál sám Satan!" "Jéžiš, Satan," zděsilo se pár lidí a začali od potulného kazatele uskakovat. Během krátké chvíle jsme s ním kvůli jeho plamenným útokům zůstali sami.

Já a manžel už jsme byli dostatečně zkušení s veřejným vystupováním na to, abychom věděli, že nejrychleji se člověk zbaví podobných elementů, když jim neodporuje. A tak jsme si trpělivě vyslechli sáhodlouhé citáty z Bible, obdivuhodně obsáhlé a protože jsme dokázali udržet jazyk za zuby, odcházel od nás samozvaný kazatel s pocitem dobře vykonané práce a znovu nám požehnal, protože v našem díle neshledal ani stopu Satanovy přítomnosti.

Pro úplnost a pro jednu paní z Jistebnice, která by si přála, abych obraz přemalovala, ještě jednou zopakuji, proč má Žižka v mém podání zakryté levé oko narozdíl od sochy na náměstí, která má zakryté oko pravé. Já bych totiž ráda věřila, že čáslavská kalva je skutečně část Žižkovy lebky, a věřím rozboru Dr. Emanuela Vlčka, který podle ní zrekonstruoval Žižkovu pravděpodobnou podobu. Podle nálezu na této kalvě Žižka přišel nejprve o levé oko, a to už v dětství. Tuto hypotézu podporují i nejstarší zobrazení Jana Žižky, například jeho podobizna, která je dříve narozeným známá z modré dvacetikorunové bankovky. Kdo se chce dozvědět více, toho odkazuji na druhý svazek Toulek českou minulostí od Petra Hory Hořejše.

Ale ani hutná, husitská historie, v táborských ulicích všudypřítomná, se nesmí brát příliš vážně, a tak jsem si na obraze Žižkův dub dovolila spáchat spoustu drobných taškařic, obzvlášť v koruně staletého dubu, kde číhá armáda po zuby ozbrojených žaludů - husitů a dole v trávě se sem tam válí nějaký ten odpadlík. Žižka se usmívá pod fousy, protože stratég, který neprohrál ani jedinou bitvu, musel jíst vtipnou kaši.

Obraz "Žižkův dub" patří k mým nejoblíbenějším, i když vznikal za pohnutých okolností. Obzvlášť v posledních dnech, kdy jeho dokončení vrcholilo v rámci husitských slavností "Táborská setkání" a Žižkovo náměstí se proměnilo ve vroucí kotel tisícihlavého davu, jsem ho musela bránit vlastním tělem leckdy proti všem (raubířům s cukrovou vatou nebo s kelímkem piva v ruce). Zároveň však mělo možnost osobně se seznámit s Obhajobou pastelky rekordní množství lidí.