Vzpomínky výtvarnice Marie Brožové na veřejné kreslení v Praze, v pasáži Černá růže.
Kreslení v pasáži Černá růže, kam jsem se s projektem Obhajoba pastelky vrátila po téměř dvou letech, bylo už třetí v řadě letního maratonu veřejných kreslení. Původně jsem měla na mysli jiné téma, ale ve snaze uspokojit co nejvíc pozvání jsem trochu přecenila svoje síly. Proto jsem zvolila téma a barevnost obrazu, které by dokázaly doplnit moje vybité baterky. A nakonec se mi podařilo vzpružit nejen své fyzické rezervy, ale soudě podle reakcí kolemjdoucích, vlít energii do žil i mnoha jiným horkým létem zmoženým lidem. Byla to energie v barvě žlutých, oranžových a červených tulipánů na obraze Království květin, na kterém pochopitelně nechyběla ani symbolická černá růže.
Zatímco před dvěma lety projekt Obhajoba pastelky teprve začínal a vzbuzoval první udivené reakce, měla jsem teď možnost vidět, jak dalekou cestu od té doby urazil. Mnozí lidé se za mnou vypravili z dalekých míst, vítali se s mými originály jako se starými známými a říkali mi, že jsem součástí jejich životů, protože moje obrázky žijí s nimi v jejich domácnostech.
Shodou okolností se moje veřejné kreslení v pasáži časově trefilo do jakéhosi sochařského sympozia v centru Prahy, v jehož rámci okolní ulice - pěší zónu Na příkopě a Václavské náměstí - zaplavily sochy v podobě industriálních sutin a sanitární keramiky na stožárech, které údajně vedly dialog s městem pod záštitou pražského primátora. Navštívilo mě obrovské množství naštvaných a rozzuřených lidí, kteří žasli nad tím, co všechno je možné vydávat za umění, když jsou po ruce potřebné tituly a granty. Prošli mou výstavu a trochu se uklidnili, protože získali dojem, že se z umění krása ještě docela nevytratila. Za chvíli se však rozčílili znovu, stačilo jim říct, že to, co vytvářím já, slovutní znalci za umění vůbec nepovažují, dokonce ani ne za naivní umění, protože i naivní umělec má dost rozumu na to, aby pastelky přenechal dětem.
Setkala jsem se se spoustou výjimečných lidí, pro které je fantazie kořením jejich života. Stále vzpomínám na jednoho kouzelného vynálezce, pána jako vystřiženého z pohádky, který veškerý svůj volný čas věnoval tvůrčí činnosti pro děti. Své vlastní neměl, ale rozdával na potkání vlastnoručně kreslené omalovánky a dětem svých známých konstruoval nejrůznější roztodivné stroje a zařizoval jim dětské pokoje podle jejich snů. Bavili jsme se také o vnímání dnešních dětí, jak se změnilo od doby, kdy my jsme byli malí. Trochu zaraženě vyprávěl, jak v kině pozoruje, že se děti nesmějí věcem směšným, ke smíchu je inspiruje násilí. A já jsem mu zase vyprávěla, jak za mnou chodí děti, které se pokoušejí číst, ale čtou jenom slova, pod kterými si nic nedovedou představit a jak se to prý dělá? A já si začínám uvědomovat, že si člověk musí v sobě udělat dostatek prázdného prostoru, aby fantazie a inspirace měla kam vstoupit, což je v době, kdy se na nás informace a vjemy všeho druhu řítí ze všech stran, stále složitější.
Podobně alarmující byl postřeh jedné paní, která na babičku rozhodně ještě nevypadala, nicméně už měla čtyři vnoučata a při hlídání jim jednou zkusila číst z Malého prince. Vnoučata nejdřív nadšeně souhlasila, ale čtení skončilo už u první kapitoly, kdy Malý princ prosí pilota, aby mu nakreslil beránka. A pak si stěžuje, tenhle beránek je moc nemocný a tenhle moc starý... A nejmladší vnouče vykřiklo: "Že se mu na to nevyprdne!" A ona si najednou uvědomila, jak těžké bude pro tuhle generaci navázat vztah.
V rámci natáčení dokumentu o Obhajobě pastelky jsem se po delší době podívala na svůj rodný Žižkov, do Husinecké ulice, kde jsem vyrůstala. Mezi dlažebními kostkami se prodraly na světlo světa heřmánky a rmeny a proměnili ulice ve venkovskou zahradu. Zaprášené vzpomínky ožily a západ slunce na domech bývalé Kalininky, neboli stoupající Seifertovy třídy, proměnil Žižkov v přímořskou čtvrť. Natáčení trošku dramatizovala horda malých romských dětí, která ovládala Kostničák. Ale můj manžel pedagog je dokázal geniálním způsobem usměrnit tím, že jim svěřil důvěru, a tak se naparovaly důležitostí hlavních aktérů dokumentu a navzájem se nabádaly ke způsobnému mlčení.
Nejvíce pozornosti na obraze přitáhnul drobný detail elfíka v lotosovém sedu, který si medituje, medituje, zatímco okřídlená elfka na něj z výšky dělá dlouhý nos. A protože vyvolával velmi širokou diskusi na téma rozdílnosti mužů a žen, ráda bych k němu přidala i svůj drobný příběh. Obzvlášť vnímání pravdy je u mužů a žen velmi odlišné. Muži pravdu obvykle vidí jako rozhodnutí mezi ano a ne, zatímco ženy ji vnímají v širším kontextu, ptají se po smyslu, ptají se po kvalitě, která z takové pravdy vzejde, a to je pro ně určující. Tak například si představte muže, který mluví k ženě, aby ji duchovně povznesl. A žena mu s úsměvem naslouchá, protože se jí muž líbí. Kdyby se to muž dozvěděl, rozčílil by se a měl by pocit, že hází perly sviním. Ale žena je tvůrčí bytost a vjem jeho krásy dokáže zpracovat a dát mu formu třeba v uměleckém díle, které obohatí velké množství dalších lidí, tak jako myšlenky duchovního muže těm samým lidem přinesou naději. Pro ženu je pravda kruh, ne výhybka mezi dobrem a zlem.
NAVŠTIVTE VIRTUÁLNÍ GALERII MARIE BROŽOVÉ www.galeriepastelka.cz,
kde najdete jak obrazy vytvořené při veřejných kresleních, tak i v ateliéru.
VYUŽIJTE MOŽNOSTI OBJEDNAT SI
podepsané autorské reprodukce připravené k zarámování.