Vzpomínky výtvarnice Marie Brožové na veřejné kreslení v Jindřichově Hradci.
Zima a déšť, takovou Sibérií nás přivítaly tradičně slunné jižní Čechy, i když se podle kalendáře už pomalu mělo chystat léto. Poprvé jsem začínala veřejné kreslení v dešti. Psí počasí vernisáž i s úvodním slovem pana starosty Ing. Karla Matouška, který převzal záštitu nad Obhajobou pastelky v Jindřichově Hradci, zahnalo do kavárny na 15. poledníku. Pastelky sice déšť nerozpustí, ale když navlhne papír, už se na něj moc kreslit nedá.
Veřejné kreslení v Jindřichově Hradci předznamenala jedna smutná událost. Hned první den ráno u snídaně jsem z rádia zaslechla, že po dlouhé nemoci zemřel Boris Rösner, jeden z mých nejoblíbenějších herců - archetypální " darmoděj snů a lásek". Pozdě v noci jsem pak v penzionu u splétání svých vlasů v televizi náhodou zahlédla hru, ve které strhujícím způsobem ztvárnil Petra Brandla. Moment kdy v opilosti načrtnul kompozici pro sochu sv. Luitgardy pro mladého Matyáše Brauna, se kterou si z nezkušenosti nevěděl rady. A pak setkání těch dvou výjimečných umělců po letech, kdy pracovitý Matyáš Braun měl od hraběte Šporka zakázku na několik životů dopředu a řekl Brandlovi, že musí být nejlepší, i když zrovna není nejlepší, protože pracovat je třeba každý den. Mám v sobě oba, svobodomyslného bouřliváka Brandla, který pohrdal cechem a sem tam mu od ruky odpadlo geniální dílo, i pracovitého Brauna, který si byl tak jako Michelangelo vědom neúprosné krátkosti vlastního života. Neklepej na dveře, posečkej chvíli můj osude, ještě tolik soch udělat je třeba…jak zpívá Jaromír Nohavice ve svém Sudvějovi.
Od počátku kreslení mě navštěvovali staří známí z loňské vydařené akce a znovu se mi potvrdilo, jak těžké je v Jindřichově Hradci neztloustnout, když lidé k milému slovu často přinesou i slaďoučkou bábovku nebo ovocný koláč vlastní výroby, aby se paní malířka měla u nich dobře a aby v žádném ohledu nestrádala.
Pro obraz jsem zvolila téma tajemné Bílé paní, která koná svou obchůzku po střechách hradu a potkává nejrůznější postavy z místních legend. Na obraze se prolíná noc i den, svět představ i svět skutečnosti se snoubí na znamení, že v Jindřichově Hradci jsou legendy stále živé a místní lidé je opečovávají jako vzácné poklady. Každý den se rozrůstala má sbírka tajemných někdy až hrůzostrašných příběhů z hluboké historie, osobně mi bylo představeno několik strašidel, která se usídlila v krčmě na 15. poledníku a lidé mi radili, na která strašidla na obraze v žádném případě nesmím zapomenout. Dokonce se mi poštěstilo podívat se do překrásné studně na nádvoří a pohlédnout zezdola přes kapradí na stěnách na soumračné nebe. Podařilo se mi tak zázračně vstoupit do obrazu s názvem Na dně studně, který už jsem před léty nakreslila, už zase se, jak to v Jindřichově Hradci bývá, propojila skutečnost a sen.
Snad kvůli chladnému počasí si návštěvníci projektu stěžovali na své nejrůznější starosti a křivdy více než obvykle a pak přišla pravidelná milá návštěvnice Obhajoby pastelky slečna Laskavec, půvabná a tajemná bílá paní, o které si nikdy nejsem tak docela jistá, jestli patří mezi pouhé smrtelníky, nebo k nám přichází klíčovými dírkami z jiných dimenzí. Když jsem si jí postěžovala, jak si mně lidé stěžují, usmála se tak, jak to jen ona umí, a vyprávěla mi příběh o tom, jak jeden poutník přišel do cizího města a našel u kašny sedět starého muže. A tak k němu přistoupil, dal se s ním do řeči a zeptal se ho: "A jaký jsou tady vůbec lidi? To u nás to je samej zloděj, podvodník, gauner, jeden přemejšlí, jak by druhýmu uškodil. No hrůza." A starý muž se zamyslel a řekl: "Tak takové tady máme taky." A za nějaký čas na stejné místo přišel jiný cizinec, dal se také do řeči se starým mužem u kašny. A po chvíli se ho zeptal: "A co lidé, jací tu jsou? To u nás jsou lidé hodní, srdeční, upřímní, jeden druhému pomáhá. Dobře se nám žije." A starý muž se zamyslel a odpověděl: "Tak takové lidi tady máme taky."
Každý večer se opakoval stejný rituál, po večeři jsme zašli na kávu do starodávně zařízeného cyklopensionu a protože jsme byli mezi velocipédy jediní hosté, pokaždé, když jsme usedli do dřevěného kupé, začala hrát stejná deska, a tak jsme si vyslechli, jak Sinéad O´Connor zpívá Raglan Road tak, že to člověku může srdce utrhnout, dívali jsme se, jak zapadající slunce pozlacuje popraskané stěny protějších domů v ulici a k čerstvě mleté peruánské kávě jsme si vychutnali jednu zmrzlinovou kouli, a potom jsme šli na okružní procházku kolem zámku k Nežárce, chvíli jsme postáli na romanticky zarostlé zahrádce Pivního sanatoria v Podzámčí a pak jsme se toulali až k mostu u Nežárecké brány, kde jsem v duchu porovnala obraz reálný s obrazem, který se den ode dne rodil na papíře, a nakonec jsme se po strmých schodech vraceli už po západu slunce zpátky nahoru ke Kozímu plácku. Když je to aspoň trochu možné, nikdy nepromarním příležitost podruhé vstoupit do stejné řeky.
Většinou si na Obhajobu pastelky beru s sebou nějakou knihu, která mi pomáhá překlenout hektický klopot dnů veřejného kreslení. Tentokrát to byla kniha Tři nadání, Šiktancův překlad starých čínských spisů o malířství, básnictví a kaligrafii. "Sláva a kariéra tarasí svobodný proud našich představ, jimiž se nechává unášet srdce i ruka, štětec i tuš v okamžiku tvorby." To věděl Petr Brandl, ale Matyáš Braun měl v patách Nohavicova Sudvěje, který mu odpočítával okamžiky plodného života jako míjející příležitosti naplnit dar, který mu byl svěřen.
NAVŠTIVTE VIRTUÁLNÍ GALERII MARIE BROŽOVÉ www.galeriepastelka.cz,
kde najdete jak obrazy vytvořené při veřejných kresleních, tak i v ateliéru.
VYUŽIJTE MOŽNOSTI OBJEDNAT SI
podepsané autorské reprodukce připravené k zarámování.