Kutná Hora aneb Město, kde je možné spatřit anděla

Vzpomínky výtvarnice Marie Brožové na veřejné kreslení v Kutné Hoře.

Kutná Hora je město, kde pod každou dlaždicí můžete vykopat poklad hluboké a temné historie, ale v tropickém červencovém počasí, které můj návrat do Kutné Hory provázelo, jsem se spíš rozhlížela v povětří po andělech, než abych kutala tunely do podzemního světa jako při loňském kreslení. A tak i na mém obrazu zavládla lehká letní atmosféra a kutnohorskými ulicemi se na něm proletovali andělé a i na lidech procházejících pod letní oblohou je vidět, že je jim jen tak tak vzlétnout.

A protože dobře snášíme vedro a na sluníčko si nestěžujeme, vydařilo se nám u kaple Božího těla před Chrámem sv. Barbory deset dní jako ze žurnálu, jen jednou nám sklidila venkovní výstavu prudká a nečekaná bouřka - obrazy jsme zachránili, ale suchou kůži ne. Crčelo z nás jako ze zmoklých slepic a s úžasem jsme pozorovali, jak se po schodech kaple valí dolů dovnitř vodopád dešťové vody.

Celý rok jsem se těšila na Japonce, tentokrát jsme pro ně měli novou atrakci - razítko s logem projektu, stáli na něj dlouhé fronty, ve kterých předbíhali a nedočkavě výskali. Tři slečny z daleké Malajsie si nechávaly zaujatě vyprávět české legendy a pohádky, které se zrcadlí v mých obrazech a jedna na zrzavo obarvená slečna z Hong Kongu se rozplývala blahem, když jsem se jí barevnými pastelkami podepsala do jejího evropského cestovního cancáku s pivními tácky, reklamními letáky a vstupenkami do hradů a zámků.

Oslovil mě jeden podnikatel z Taiwanu, který mi důvěrně sdělil, že Taiwanci jsou velmi podobní Čechům (už od pohledu, řekla jsem si a čekala jsem, co bude následovat). "Se vzrůstající ekonomikou roste i potřeba po duchovních zážitcích. Lidé se nechtějí jen najíst, ale také obklopit se něčím hezkým, co působí na jejich emoce," prohlásil a chytil se za břicho, tam, kde by se Čech v takové chvíli chytal za srdce. Potom mu ale začalo být nepříjemné, že je o půl hlavy menší, než já, a tak si vyskočil na obrubník chodníku, aby handicap srovnal, a tím mi dokázal, že jsou alespoň muži na Taiwanu velmi podobní mužům českým.

Vyprávím úsměvné historky o cizincích, ale na rozdíl od minulého roku si za mnou našli cestu i Kutnohoráci, přestože jsou prý proslulí svou liknavostí navštěvovat kulturní akce. Já jsem z nich takový dojem neměla, naopak zažila jsem krásná setkání, ať už s řečným koňákem, který vozil turisty k Barboře a nikdy se neopomenul zastavit u mého stojanu. Tak dlouho mě přemlouval, abych tam nakreslila i ty jeho kobyly, že jsem mu nakonec vyhověla a jeho dojetí bylo nepředstírané.

Skoro každý den mě navštěvoval jeden čilý postarší pán na kole s plnou nůší příběhů z historie Kutné Hory anebo z historie vlastní. "Tak jsem si říkal, čím Vás dneska rozveselím," začínal pokaždé a já jsem se mimo jiné dozvěděla, jak přišla ke svému názvu známá hospoda Na kometě - že za tím byly ženy povětrné, které zde sídlily pro obveselení vojáků z kasáren v bývalé Jezuitské koleji a podobné cenné informace, které člověk ze seriózní literatury nevyčte. Velkou radost mi udělal jeden malý chlapec Péťa, který se zrovna chystal do první třídy, a opakovaně nutil svou babičku, aby s ním šla na výstavu mých obrazů do kaple, přestože už ji viděl několikrát. Ale babička se naštěstí nutit nechala ráda, těšilo jí, že má tak vnímavého vnoučka.

A na závěr jedno setkání na hranici snu a skutečnosti. Jako každý večer jsme si s manželem vyšli na procházku na Roviny, abychom se podívali na západ slunce, a proti nám se lesní stezkou řítil mužíček, jako vystřižený z mého obrazu Kniha života, na prapodivném kostitřasu v plandavých šatech jako z výprodeje armády spásy a se skřítkovskou čepičkou na hlavě. "Naždar," zahalekal svými bezzubými ústy a my jsme měli pocit, že jsme se právě potkali se skřítkem svého osudu.