Vzpomínky výtvarnice Marie Brožové na veřejné kreslení v Holandském městečku Ede.
"Copak jsi viděla hezkýho?" ptala se mě babička, pokaždé když jsem se odněkud vrátila, i když to byla třeba jen výprava za roh do pekárny. A protože jsem už dopředu věděla, že se mě zeptá, dívala jsem se cestou po všem krásném, o čem bych jí mohla vyprávět, protože sama kvůli bolavým nohám vycházela ven jen málokdy. Babička už tu dávno není, ale ten pohled na svět, ve kterém se pokaždé snažím najít něco "hezkýho", ten mi díky ní zůstal. A tak si aspoň v duchu představím, že sedím ve staré známé kuchyni, kde voní buchty a žitná káva a babička sedí za stolem, utře si ruce od mouky do zástěry a zeptá se mě: "Tak copak jsi viděla v Holandsku hezkýho?"
"Babi, představ si, že v Amsterdamu vedou vprostřed ulic kanály, kterými projíždějí lodi. A ve čtvrti jménem Jordaan kotví hausbóty, jeden vedle druhého, co je kanál dlouhý, a mají na palubě zahrádky! Opravdové zahrádky plné rozkvetlých kytek v květináčích, které jsou udělané ze všeho, co je po ruce, třeba ze zrezivělých konví, z proutěných košíků, z plechovek od čaje a od oleje, z děravých hrnců a taky z krásné keramiky. A mezitím se procházejí a polehávají kočky a posedávají rackové. A když se podíváš do oken, vypadá to tam útulně jako doma. Viděli jsme třeba v maličkém hausbótu veliké piano s notami a svícnem."
"No ne, piáno v hausbótu? Jak ho tam asi nastěhovali?" diví se
babička, která byla vždycky šikovná a praktická a dokázala odstěhovat sama i
velké skříně.
"No to vážně nevím, ale i domy u kanálů jsou tak úzké
a mají prý tak malá schodiště, že když chtějí lidé nastěhovat dovnitř něco
velkého, jako třeba to piano, tak to musí zvednout do okna. Ve štítu každého
úzkého domu totiž mají takovou kladku."
"No jémine. To jsou věci. A vem si ještě buchtu, nežinýruj se, jsi
hubená jako lunt."
"A představ si, babi, v jednom městě, ve
Spakenburgu, tam ti mají přístaviště, které jim vede až přímo na náměstí. To
jdeš po ulici, na jedné straně ty jejich nazdobené zahrádky, v oknech vidíš
dvě živé kočky jak sedí vedle kočičí sochy, uprostřed záhonu malý větrný mlýn
a trpaslíci a na druhé straně místo chodníku kotví lodě, staré rybářské
plachetnice i moderní motorové čluny. A babičky v tom městě nosí takový
zvláštní, strašně nepohodlný kroj. A jezdí v něm dokonce i na kole!"
"Jé, kdybych tak mohla já jezdit na kole. A dostali jste se k moři?"
"No jasně a představ si, že v Haagu jezdí k moři tramvaj. A je to
jen čtvrt hoďky z centra. Konečná tramvají je tam přímo pod písečnou dunou.
Vystoupíš z tramvaje a jsi u moře!"
"No né! A co jste tam jedli dobrýho? A vem si ještě buchtu."
"Hlavně báječné sýry. Nejlepší byly na trzích, vždycky na náměstí
nějakého starého města, třeba v Delftu nebo v Amersfoortu, tam stačilo ukázat
na velký bochník sýra a dali ti ochutnat, jestli si ho chceš koupit. A taky
nám strašně chutnal holandský perník, medový a načechraný a nahoře posypaný
vlašskými ořechy. A ty jejich medové vafle, ty jsem ti přivezla ochutnat."
"Moc dobrý je mají, jen co je pravda. Jen se mi rozplynuly na
jazyku. Tam v tom Holandsku, tam si lidi žijou, pane."
"Ale
babi, tvoje buchty jsou stejně nejlepší na světě."
"No tak si
ještě vem, nenech se pobízet."
A takovou babičku jsem nakreslila na svém holandském obrazu, jak stojí v dutině staré lípy ve zlatém podzimním dnu, a vypráví dětem pohádky. Obraz je celý žlutý slunečním svitem, lipovými listy a vlídností. Vždyť i moje vzpomínky na babičku mají žlutou barvu. Babička měla zvláštní nadání porušovat pravidla a proměnit obyčejné věci v neobyčejné.
Jednou mi takhle srazila dvě křesla k sobě, dala mi do nich žluté peřiny, uvařila mi kakao a já jsem si na palubě té zvláštní lodi četla knihu a okno bylo otevřené do lákavých dálek léta. A když jsme se stěhovali a ve velkém obýváku bylo jen jedno velké křeslo na kolečkách, babička mě do něj naložila, přehodila přes něj žlutou deku, vozila mě po pokoji a zpívala mi písničky. Dědeček z toho měl málem smrt, protože udělala do nového lina rýhy. "No bóže," odpověděla mu a měla pravdu. Nové lino si už dávno vzal čas, ale vzpomínka na žlutý přístav plný vlídnosti mě bude provázet až do konce života.
Nakreslila jsem svou českou babičku, ale Holanďané v ní poznávali svoje vlastní vzpomínky z dětství, svůj vlastní žlutý přístav bezpečí, úsměvy se mísily se slzami a jedna velmi originální kazatelka v mé babičce dokonce poznala pravou tvář boha, za kterým člověk jde až na samý kraj světa přes sedm lesů a sedm řek a potom ho najde v lesní chýši v podobě vlídné babičky, která ho utrmáceného pozve dál na šálek čaje.
Domlouvali jsme se často beze slov, protože holandsky umíme jen pár zdvořilostních frází a ne všichni Holanďani mluví plynule cizími jazyky. O to zajímavější bylo pozorovat, jak se lidé dopracují k hlubokým myšlenkám jen s použitím těch nejzákladnějších výrazů. Takové myšlenky jdou rovnou do podstaty. Jeden šarmantní tulák, který svým vzhledem připomínal pařížského clocharda, mi lámanou angličtinou řekl, že si pamatuje, že v dětství také viděl ve všem obličeje. Obličeje v kůře stromů, v prasklinách zdí, na domech, na autech, všechno pro něj bylo živé. Když si člověk dokáže tenhle přístup zachovat a stále mu připadá všechno živé, nemůže ubližovat ani přírodě, ani zničit nic hodnotného. Když tohle ztratíte, pokračoval, může z vás být třeba bankéř. Můžete si připadat jako pán světa a ničit všechno, co vám přijde pod ruku.
Tahle originální rovnice mě zasáhla na citlivém místě. Nejen že nemůžu ubližovat přírodě, nemůžu ani vyhazovat věci, ze kterých se staly moji přátelé. I ze starého žlutého trička se lvem, které jsem nosila ve svém nejšťastnějším předškolním dětství, mi máma ušila polštářek, který mě provází dodnes. Nemám nejmenší potřebu svůj domov obměňovat podle módy, obklopuji se věcmi u kterých mám naději, že mě přežijí. Kdyby byli všichni lidé jako já, bankéři by zkrachovali. Přesto jsem ráda, že ve všem stále ještě vidím obličeje.
Jeden půvabný Afroholanďan s plavou manželkou a kupou velmi krásných a bystrých dětí se pozastavil nad tím, jak je hezké, že má babička na obrázku růžový šátek. A jak je zajímavé, že růžová barva sluší nejvíc malým holčičkám a starým babičkám, jako by se člověk ke stáru vrátil do svého dětství, kdy čas zase patří jen a jen jemu a věčnosti. A moudrý je ten, kdo si dokáže zachovat dětský pohled na svět i v rozbouřené době dospělosti mezi klidnými přístavy dětství a stáří.
A jedna babička, jako vystřižená z mých pohádkových obrazů, mi s úsměvem řekla: Vy nikdy nezestárnete. Vy stále věříte na pohádky.
Naše země je v Holandsku nesmírně populární. Holanďané se u nás cítí jako doma a navíc je u nás levněji, a tak mohou své přirozeně šetrné povaze povolit uzdu a vyhodit si z kopýtka. Není pak divu, že mají na Českou republiku nádherné vzpomínky. Když o mém projektu vyšly články v novinách, navštívila mě spousta milovníků Česka ale také spousta Čechů, žijících v Holandsku. Světe div se, dokonce jsem v Holandsku domluvila projekt na příští rok do Čech. To by se babička nasmála.
NAVŠTIVTE VIRTUÁLNÍ GALERII MARIE BROŽOVÉ www.galeriepastelka.cz,
kde najdete jak obrazy vytvořené při veřejných kresleních, tak i v ateliéru.
VYUŽIJTE MOŽNOSTI OBJEDNAT SI
podepsané autorské reprodukce připravené k zarámování.