Vzpomínky výtvarnice Marie Brožové na veřejné kreslení v Praze na veletrhu Esoterika.
Když se řekne esoterika, může se vám vybavit téměř cokoli, ale mně se vybaví prvotní prožitek tajemna, na který si pamatuji z dětství. Mezi své největší dary počítám dar paměti, který mi umožňuje vracet se do krajiny dětství, vybavovat si intenzitu prvotních vjemů z doby, kdy každý den byl plochou pro nekonečné dobrodružství objevování světa, kdy smysly byly ostré a dychtivé, kdy duše byla nezkalená negativní zkušeností a průzračná jako křišťál. A na dně těch mých vzpomínek leží vedle pocitu bezpečí, přijetí a vnímání krásy také intenzivní příjemně mrazivá závrať z tajemna.
Bránu do tajemna pro mě odmalička otevíral dědeček, velmi racionální inženýr architekt, který se však s dětským úžasem nechával fascinovat vším, co se nedalo změřit ani zvážit. Odmalička mi vyprávěl o vědě, hlavně o astronomii a díky němu jsem získala lásku k hvězdné noční obloze, která mi dodnes připomíná závrať z nekonečna a také zázrak života, který je někde v tom chladném nekonečnu rozsypaný. Od dědečka jsem se také naučila považovat za zázrak to, že fungují přírodní zákony, že funguje lidské tělo, že je za vším možné nacházet dokonalý řád.
Hledání zázraků, které se projevují porušením tohoto řádu fyzikálních zákonů, mi odjakživa připadalo pošetilé. Přesto jsem přesvědčená, že mnohé zákony ještě nebyly objeveny. O těchto neobjevených zákonech spekulují všechna odvětví, která se dají shrnout pod názvem esoterika. Veletrh esoteriky, na který navazoval multikulturní festival Pražské brány, opravdu pod jednou střechou dokázal shromáždit přepestrou přehlídku všeho, v co jsou lidé ochotní věřit a byla to nesmírně zajímavá podívaná.
Já jsem si pro veřejné kreslení vybrala tajemnou vzpomínku na jednu z mnoha pohádek, které pro mě vymýšlela máma. Už i v mé generaci většina dětí poslouchala pohádky spíš na deskách a kazetách, než z ústního podání babiček a dědečků. Já jsem měla výjimečné štěstí. Každý z rodiny mi dokázal vyprávět pohádky originální. Třeba babička sice vycházela z pohádek klasických o Červené Karkulce nebo o Jeníčkovi a Mařence, ale uměla je vždycky okořenit nějakou legráckou. Hlavní úlohu dost často sehrál nějaký ten zajíček, kterého překvapili, když kakal někde pod smrčkem.
Děda měl ve dne v noci plnou hlavu své stavařiny, ale jeho pohádky o zvířátkách jsem měla obzvlášť ráda, protože jsem nikdy nevěděla, jak skončí. Při vyprávění totiž často usínal, a to jsem pak s napětím čekala, co budou dělat veverky s pěti kolečky cementu a dvěma kubíky cihel.
Ale máminy pohádky jsem milovala nejvíc, protože jsem v nich hrála hlavní úlohu já a začínaly tam, kde končila naše společná denní dobrodružství. Tak vznikla i pohádka o Kočičím paláci uprostřed hlubokého lesa. Kousek od naší chatičky byl starý listnatý les z dubů a bříz, v jehož podrostu už se krčil budoucí les smrčkový. Někde uprostřed toho labyrintu smrčků, které nebyly o moc vyšší než já, jsem si představovala kočičí palác, který začne být vidět až po setmění.
A když se opravdu setmělo, tak černočerně, že začaly svítit pařezy, začala mi máma vyprávět, že jdu do Kočičího paláce v doprovodu víly ochránkyně, protože kočky se sice usmívají, ale mohou mít nejrůznější nebezpečné nápady. Konec konců jsou to šelmy. Vpustila nás tajuplná stráž a už jsme byly v rušném nočním paláci. Navštěvovaly jsme nejrůznější kočičí rytíře, čaroděje a princezničky a vyptávaly jsme se, kde bydlí jasnovidná Kočičí královna. Když jsme ji zastihly, zkoušela si šaty ušité z měsíčního svitu a mléčné dráhy. Tahle královna znala odpovědi na všechny otázky všehomíra. Usnula jsem však pokaždé dřív než jsem se stačila zeptat. A odpovědi? Ty jsem jistě dostávala až ve snu.
Některým lidem svět pohádek může připadat málo esoterický, možná těm samým lidem, kteří moje obrazy vnímají jen jako roztomilé dekorace do dětských pokojíčků. Když si však dovolíte vystoupit z mantinelů obecného mínění, zjistíte, že většina pohádek zachází s otázkami života a smrti a vyprávěním pohádek se po dlouhá tisíciletí předávala souhrnná zkušenost předků. Pohádky měly za úkol daleko víc než jen uspat děti, měly je připravovat na život v jeho skutečné neidealizované podobě, i když jejich vnější slupka byla krásně barevná a plná fantazie. Velmi podrobně o tom pojednává kniha Ženy co běhaly s vlky od Clarissy Pinkola Estés.
Jen si vzpomeňte na ruskou pohádku o krásné Vasilise, kterou její macecha poslala do temného lesa za babou Jagou, aby přinesla vyhaslý oheň. Vasilisa v tu chvíli netušila, že se jí chce její macecha s nevlastními dcerami zbavit. Poslušně šla do temného lesa. Měla strach, protože dobře věděla, že baba Jaga sní každého, kdo se k ní přiblíží, ale nesla si dřevěnou panenku od své zesnulé maminky, která jí ve všem dobře radila a často jí pomáhala už doma. Baba Jaga však byla zvláštní bytost, nejen že Vasilisu nesnědla, ale nechala ji u sebe sloužit, podrobila ji mnoha zkouškám, které s pomocí dřevěné panenky vykonala, a na rozloučenou jí darovala slíbený oheň. Dostala ho ve strašlivé podobě jako lidskou lebkou se svítícíma očima, která nejen prosvítila temný les na cestě domů, ale pronikla až na dno nejhlubší temnoty lidské duše. Nehodnou macechu s dcerami spálila na prach a Vasilisa je nebránila. Už věděla, proč ji poslaly do lesa.
Když jsem se v dětství nechávala fascinovat touhle ruskou pohádkou a jejími působivými ilustracemi od Ivana Bilibina v knize Peříčko Finista jasného sokola, nenapadlo mě, že mě podobná cesta do temného lesa v životě čeká. Když člověk překoná svůj nejhlubší strach a vydá se na cestu, protože důvěřuje své intuici v podobě dřevěné panenky, setká se s babou Jagou, vejde do kontaktu se silami, které hýbou vesmírem, které stojí nad dobrem a zlem a jsou naprosto nekompromisní a neúplatné. Pokud projde branami všech zkoušek, dostane nakonec strašlivou pochodeň a spatří všechno v jejím nemilosrdném pravdivém světle, které mu neponechá jedinou iluzi. To je ta netěžší zkouška. Pokud neobstojí, stane se zlomeným pesimistou. Pokud obstojí, nepřestane mít rád.
A lidé, kteří se vydali na tuhle odvážnou cestu hrdinů z pohádek, dobře vědí, že se jim v životě začnou dít pohádkové věci. Tak mě ani moc nepřekvapilo, když z moře těch všech hledajících návštěvníků veletrhu esoterika, vystoupila fousatá babička s vědoucím pohledem malých černých očí. Poznala jsem v ní babu Jagu, jak jsem si jí vždycky představovala. Dobře jsem poznala ten její mazaný úsměv. A moc mě potěšilo, když mi se silným ruským přízvukem oznámila: "Vy jste tu jediná esoterika. Všechno ostatní - vot éto bizňis. Ale vaše obrazy, to je ta pravá mystika." S babou Jagou je vždycky dobré být zadobře.
NAVŠTIVTE VIRTUÁLNÍ GALERII MARIE BROŽOVÉ www.galeriepastelka.cz,
kde najdete jak obrazy vytvořené při veřejných kresleních, tak i v ateliéru.
VYUŽIJTE MOŽNOSTI OBJEDNAT SI
podepsané autorské reprodukce připravené k zarámování.