Když se v Čechách řekne Francie, vybaví se nám umění radosti ze života, pověstná joie de vivre a také bonvivánství. Francie je symbolem krásy ve všech podobách, ať už je to krása žen anebo krása jídla upraveného na talíři. V každém případě je to krása, která souvisí s prožívání přítomného okamžiku.
Při každé ze svých návštěv Francie jsem se ve všech svých očekáváních krásy nezklamala – s krásou jsem se setkávala i na místech naprosto nečekaných, například jídlo, které jsem dostávala v provinční nemocnici na Stříbrném pobřeží, kde jsem se kdysi dávno ocitla s akutní nemocí, bylo nejen labužnické, ale dokonce naaranžované tak excelentně, že by se jeho úpravu nemuseli stydět ani v nejlepší restauraci.
Teď poprvé jsem však měla možnost ve Francii představit své umění a jeho prostřednictvím zjistit, jak Francouzi vnímají nás „Bohémy“ z Bohémie. To jsme se nasmáli, když jsme zjistili, že si Francouzi myslí, že opravdu pestře a plně žít umíme jenom my Slované.
„To je tak krásně slovanské,“ slyšela jsem snad stokrát od návštěvníků sympozia L’Art au Soleil (Umění na výsluní), když obdivovali můj barevný obraz „Melounové léto“. Moje krajina fantazie pro ně byla novým vtělením Chagallova rodného Vitebska. A když jsem ještě k tomu prozradila, že přicházím přímo z Prahy, rozplývali se, že je to nejkrásnější město na světě. Krásné a vzrušující je vždycky to, co je vzdálené. Přesto se nám po celou dobu přes francouzštinářské krkolomnosti dařilo nacházet to, co máme společné, místo abychom se soustřeďovali na rozdíly. A shodli jsme se na víně, kávě, čokoládě i na barvách mých obrazů, ve kterých je přítomná celá barevná škála duhy. Jeden mladý kolega malíř prohlásil, že duha je cosi jako DNA, základ, který spojuje vše živé. Nesetkala jsem se s nikým, kdo by živou barevnost shledával jako neklamnou známku kýče, jak tomu často bývá u nás. Co se dá dělat, jako by v nás Slovanech temná minulost utlumila radost ze života do odstínů šedi.
Pozvání na tento krásný festival přišlo už o rok dříve v Holandsku, kde mé veřejné kreslení navštívila světoobčanka a organizátorka celého festivalu paní Mona Fahmy Lang. Na místě mě dokázala nadchnout pro ideu l’Art au Soleil, při které se každoročně do městečka Ferrette sjede několik desítek umělců, kteří jsou schopni tvořit na veřejnosti a předvádět svoje rozmanité techniky návštěvníkům. Není nás totiž mnoho. Češi mají Karlův most, Francouzi Montmartre, ale na všech podobných místech se setkáte hlavně s portrétisty nebo zručnými tvůrci suvenýrů. Umělci, kteří na svět přivádí niterné dílo se povětšinou zavírají do svých ateliérů, aby jim všetečné otázky kolemjdoucích nerozehnaly inspiraci. A přesto je i pár takových, kteří tvoří originálně a jsou zároveň ochotní otevřít svůj ateliér k nahlédnutí pro všechny zájemce. Do Ferrette se nás sjelo z nejrůznějších míst Evropy třicet pět.
Z malebného městečka Ferrette v Alsasku je daleko blíž do Basileje než do Paříže a jeho kouzelná historická atmosféra je korunovaná zříceninou, která se nad městem tyčí na vrcholu kopce. Kdoví proč se lidé, kteří zcestovali celý svět, rozhodnou usadit zrovna tady, v jednom z hrázděných historických domů s barevnými zahrádkami, kde místo psů hlídají na zápraží kočky. Měli jsme velké štěstí a bydleli jsme v jednom z těchto podivuhodných domů, v penzionu Maison de 5 temps manželů Ouafae a Erika Kientzových. Uvnitř břečťanem porostlého domu na nás čekal pravý zázrak – citlivé spojení historie, současnosti a arabského vlivu – Ouafae, profesorka francouzštiny, pochází z Maroka a má pro cizince velké pochopení, pořádá i pobytové kurzy, které lidem se školní francouzštinou umožňují setkat se skutečným mluveným jazykem. Vyměňovaly jsme si zážitky o tom, jak legrační předsudky lidé mají, když člověk pochází z jiné kultury. Tak jako ona dostává otázky, jestli v Maroku lidé chodí nazí nebo oblečení, nás se občas ptají, jestli v té východní Evropě jíme hady. Lidé tu často jezdí ve starých autech a nepálí je, že nemají nově omítnutý dům, ale každé společné jídlo je slavnost hodná tabule králů. S malou nadsázkou se dá říct, že je tu zvykem hodinu snídat, dvě hodiny obědvat a tři hodiny večeřet. Zatímco naše hodnoty jsou zacílené někde daleko v budoucnosti, kam se řítíme s vyplazeným jazykem, jejich hodnoty jsou pevně usazené v přítomnosti. Čas plyne pomaleji. Že by snad tohle bylo jedním z tajemství věčné krásy?
Za pouhých pár dní jsem se stala já, milec čaje, závislákem na kávě. Každé voňavé ráno, kdy jsme byli pozváni na snídani, začínalo plnou konvicí (možná bych spíš měla říct konví) lahodné kávy. Ouafae prý potřebuje litr kávy, aby se po ránu dala do pohybu. A v průběhu dne při veřejném kreslení se pozorný fotograf pan Ernest staral o to, aby měl každý stále dolito a k drobným šálečkům roznášel úhledné kostičky švýcarské čokolády. Zvýšený tlak mi pomáhal překonat úzkost z jazyka, kterým sice jsem schopná se dorozumět, ale ne všemu rozumím, což je pro mou introvertní povahu strašlivé vypětí. Jaká úleva, když náhodou někdo uměl dobře anglicky, to se pak pro mě před lety stejně obávaná angličtina stávala bezmála rodným jazykem.
Potěšilo mě, že i představy o vílách jsou ve Francii stejné. I tady jsem pro ně byla une vraie fée, pravá rusalka. A jaké bylo moje překvapení, když ke mně s úžasem přistoupila jedna paní ze Švýcarska, kolegyně z oboru kresby pastelkami, která má prostudované moje webové stránky, ale ani ve snu by ji nenapadlo, že mě potkává ze všech míst na světě zrovna ve Ferrette.
Uteklo pár krásných dní a na závěrečnou neděli se sešlo do reprezentativní budovy Ancien Tribunal, kde probíhaly výstavy zúčastněných umělců, několik set lidí, aby se dozvěděli, kdo z umělců byl hlasy všech návštěvníků zvolen za nejlepšího. V ozvěně vysokých stropů jsem nerozuměla jedinému slovu, jenom jsem rozpoznala svoje jméno. Všichni mi blahopřáli k vítězství a roztomilý pan Ernest prohlásil s pověstnou francouzskou dvorností: Madame Brožová, l’artiste international.
NAVŠTIVTE VIRTUÁLNÍ GALERII MARIE BROŽOVÉ www.galeriepastelka.cz,
kde najdete jak obrazy vytvořené při veřejných kresleních, tak i v ateliéru.
VYUŽIJTE MOŽNOSTI OBJEDNAT SI
podepsané autorské reprodukce připravené k zarámování.