Každý ví, že je Holandsko deštivá země. I v půlce srpna tu byly žírné pastviny zelenější než u nás v dubnu. Pozvání bylo lákavé, navštěvované letovisko Lage Vuursche s proslulým zámkem Drakestein, kde vyrůstala holandská královna Beatrix, leží nedaleko Baarnu v provincii Utrecht. Tato malebná vesnička trůní uprostřed největšího a vlastně jediného velkého lesního porostu v Holandsku. Všude jinde je hustota obyvatelstva opravdu velká, a to navíc kromě velkých měst bydlí skoro každý Holanďan v rodinném domku. Když jsme na dřívějších návštěvách projížděli placatou krajinou, říkala jsem si, kam se asi schovaly všechny ty přírodní bytosti, když je na každém decimetru čtverečném pečlivě pěstěná hobití zahrádka. Kde jsou všechny ty víly rostlin a divoké trávy, které nemají v oblibě zahradnické nůžky a sekačku na anglický trávník? Asi jsem si tu otázku měla rozmyslet, protože odpověď na sebe nenechala čekat a zavála mě do míst, kde sídlí entity, které lidské vetřelce, speciálně veselé cizince, opravdu nemají v lásce.
Lage Vuursche je navzdory své vnější pitoresknosti místo opravdu strašidelné. Trochu nás překvapilo, že je zámek Drakestein obehnán několik metrů vysokým železným plotem, který budil dojem, že je snad dokonce pod elektrickým proudem. Holandská láska ke královské rodině je však asi tak veliká, že překračuje meze soukromí a je třeba proti ní i prázdné sídlo chránit. Místní lidé tomuto temnému zámku, na který se přes plot jezdí dívat celé autobusy turistů, přezdívají Drakulastein a opravdu, jako by v této prázdné stavbě uprostřed hlubokých lesů sídlila temná síla, kterou není radno vyrušovat. Snažili jsme se být maximálně nenápadní a drželi jsme se v uctivé vzdálenosti od hraničních stromů starého hvozdu, ale veselí skřítků na mém obraze Hravá zahrada bylo asi přece jen příliš vyzývavé a pomsta nás neminula.
Špatná předpověď počasí nás neodstrašila, protože jsme v Holandsku ještě nikdy neslyšeli dobrou. Věděli jsme ze svých předchozích akcí, že je v Holandsku potřeba počítat každý den s nějakou tou přeprškou. Dokonce jsme si i na venkovní kreslení, které nemělo vnitřní alternativu, půjčili bytelný stan. Posloužil nám asi jako kšiltovka v monzunovém lijáku, tak totiž Holanďané říkají novému modelu počasí, při kterém v průběhu několika vteřin mraky vyklopí na jedno malé místo rybník. Člověk se osuší, obrazy jsou na tom hůř. Vítr s deštěm nám hned v prvním poryvu smetl několik reprodukcí v paspartách do bláta. Nejhůř ale dopadnul obraz, který jsem zrovna kreslila. Kromě toho, že se také (naštěstí jen symbolicky) vyválel v blátě, provlhnul tak nešťastně, že nebylo možné ho v plánovaném termínu dokončit. Není divu, že jsme se skoro každý večer jezdili uklidnit do poklidného a harmonického Spakenburgu, rybářské vesnice s přístavem hausbótů, kde jsme se procházeli v západech slunce a číhali jsme na molu, až se v loďkách rozsvítí petrolejky a lidé začnou rozestýlat postele. Atmosféra kolem Drakulasteinu byla opravdu velmi vypjatá.
Byli jsme varováni před sousedem Glumem, který mluví svou vlastní nesrozumitelnou řečí a několikrát denně chodí na krátké procházky kolem bloku na vratkých nohou. Cílem jeho výprav jsou popelnice, ne snad že by je vybíral, ale vždycky v nich přibude něco zajímavého pro potěchu oka. Ale stavba našeho stanu se stala daleko větší atrakcí než popelnice, a tak záhy přilákala Glumovu pozornost. Trochu jsme se ho báli, jeho červený nos mluvil za vše, ale můj manžel se přátelí se všemi, a tak ho mile pozdravil. To ho nejdřív vyvedlo z rovnováhy tak, že musel znovu vykonat obchůzku kolem bloku, ale za chvíli se vrátil s kusem provazu, odhodlaný pomoci nám při stavbě stanu. Přinášel nejrůznější nářadí, a když začalo pršet, přinesl nám dokonce i deštník. Nikdo nám nechtěl věřit, že se Glum rozpomněl na svoje dávno zapomenuté hodné hobití Já.
Paranormální místa prostě přitahují paranormální osobnosti. Jedna taková paranormální paní nejdřív sama pro sebe mé obrazy zhodnotila jako antroposofické a pak se mě bez obalu zeptala, jestli jsem paranormální, když jsem z toho Rumunska, jak se dočetla v novinách. Když jsem ji opravila, že jsem z Česka, řekla: „No to je přece to samé.“ Rozhovor pokračoval paranormálně dál. Když jsem mluvila o tom, že jsou na mých obrazech stovky hodin práce, přeložila si slovo hours jako aury a s očima na vrch hlavy doufala, že jí budu vyprávět o všech těch aurách, které vidím a pak za mnou půjde až na konec světa. Když jsem ji vyvedla z omylu, probudila se v ní alespoň holandská obchodnická nátura. „Líbí se mi Vaše pončo. To taky prodáváte?“ Paranormální jedince máme u nás také, a tak mě její myšlenkové pochody nijak nevyvedly z míry.
Z dalších paranormálních entit nebudu radši ani zmiňovat setkání se 150 cm vysokou zubařku Dr. Čakravartí Frankensteinovou, které jsme nechtěně vstoupili do jejího teritoria, ale naštěstí zůstalo u ostrých slov a nevzala na nás zubařskou vrtačku. Ale hodných růžolících hobitů bylo i v Lage Vuursche spousta. Kouzelná a pohádková byla babička, která na nás měla výhled přímo ze svého okna. Každý den si s námi chodila ve svém oblečení jako z předminulého století popovídat o počasí. Ona mluvila holandsky, my jsme jí odpovídali anglicky a báječně jsme si rozuměli.
Neobvyklou otázku mi položil jeden záhadný pán, který byl možná i v Holandsku slavný, jako spousta celebrit, které si prý kupují nemovitosti přímo v Lage Vuursche. Při pohledu na mé tablo s fotodokumentací akcí řekl: „Vypadá to jako slavný projekt. Proč jezdíte do ciziny, kde Vás skoro nikdo nezná?“
Taková otázka mě donutila k přemýšlení. Proč to vlastně nedělám jako většina z těch, kterým stačí úspěch na malém českém písečku a vracím se znovu a znovu na začátek v nových dimenzích? Snad abych sama sebe přesvědčila, že jsou mé obrazy stále stejně ryzí, jako byly na začátku mého projektu, kdy za mnou nestály žádné hmatatelné úspěchy a lidé se ke mně nebáli přistoupit s radostnou chválou, protože mě ještě neznali z televizní obrazovky. Je hezké se přesvědčit, že to stále funguje i bez velké mediální pompy.
Když jsme odjížděli z jámy lvové, mával nám na rozloučenou Glum i růžolící babička, a tak jsme doufali, že jsme Drakulově kletbě ve zdraví unikli. Měla však dlouhý ocas. Když jsme při ostrém sjezdu za českou hranicí od Hory sv. Štěpána v eufórii ze šťastného návratu vesele troubili na kněžky lásky, ucítili jsme prapodivný puch. Podařilo se nám exemplárně zavařit brzdy. Naštěstí ani Dracula nemá tak dlouhé prsty, brzdy vychladly, vzpomněly si, že mají za úkol brzdit a auto nás bezpečně dopravilo i s velkým nákladem až domů.
NAVŠTIVTE VIRTUÁLNÍ GALERII MARIE BROŽOVÉ www.galeriepastelka.cz,
kde najdete jak obrazy vytvořené při veřejných kresleních, tak i v ateliéru.
VYUŽIJTE MOŽNOSTI OBJEDNAT SI
podepsané autorské reprodukce připravené k zarámování.