I čarodějové svého osudu jsou někdy unavení, když práce přibývá a ubývá času, kdy je možné jenom být a radovat se ze života. Kde jsou ty doby, kdy jsme ráno dlouho a vydatně snídali, přes den až do pozdního odpoledne probíhalo veřejné kreslení, ale večery patřily nám a byly zasvěcené toulkám po městě? Dnes jdeme po kreslení na spěšnou večeři, která jen symbolicky oddělí čas před další směnou spojenou s naším nakladatelstvím, rozesíláním zakázek a odpovídáním na četné ohlasy. Člověk přece nemůže zklamat své příznivce, když mu píšou třeba z vězení. To všechno je odvrácená strana té lákavé faty morgany slávy, za kterou mnozí jdou jak žíznivý velbloud pouští, a netuší, že je na obzoru čeká jen další nekonečný písek.
Za osm dnů kreslení jsme z celého krásného města viděli jen rozkvetlý dvůr Langrova domu. Místo procházek jsem často odpočívala v penzionu u paní Erbenové na balkoně zachumlaná do deky s šálkem kávy v ruce a dívala jsem se na obrovskou vrbu v zahradě, která mi připomínala tu mou vrbu, která už dávno není. Kdysi však stávala přímo naproti našemu oknu a ve svých barevných proměnách mě provázela časem. Vrba, šum aut ze vzdálené výpadovky, muškáty a petúnie v truhlících – to všechno mi připomnělo chvíle strávené doma na balkoně v dobách, kdy mi čas (kromě těch politováníhodných chvil strávených ve vnuceném a nepadnoucím řádu školy) bezvýhradně patřil. Vysedávala jsem tehdy na balkóně celé hodiny a snila jsem s tužkou v ruce o tom, co prožívám dnes.
Ani počasí procházkám nepřálo, a tak jsme místo toulek po městě strávili pár večerů u kamarádky slečny Laskavec, která nás pozvala k sobě domů. Vkročili jsme díky ní do kouzla domova, kde lidé bydlí, kam se vracejí a kde je jim nejlíp. Na nebi hrozila bouřka, ale vlaštovky létaly vysoko a v tiché zeleni zahrady poskakovali kosové s balíčkem žížal na zobáku. Z otevřeného okna vedlejšího domku zněla majestátní hudba z Vinnetoua, kterého dávali v televizi pro všechny pamětníky dávno uplynulých prázdnin, a na stole voněla melta. A pak, když déšť na konec přece jen přišel, stáhli jsme se do teplé kuchyně, kde praskal oheň v kamnech a za oknem se klenul vysoký oblouk duhy.
Tak tohle kouzlo ještě neumíme. Vysloužíme si taky někdy klid domova, ten zázračný dar, kdy má člověk všechny svoje věci na jednom místě a ví, kde je najde? Dostaneme někdy za všechno své klopotné snažení odměnu spočinutí? Anebo zůstaneme potulnými kouzelníky, kteří dělají tu osudnou chybu, že svá kouzla divákům vysvětlují, aby jim připomněli, že mohou kouzlit taky?
Často na to myslím, když stojím při veřejném kreslení u svého stojanu a v zádech cítím všechny ty city a pocity, které mé obrazy vzbuzují. A když se otočím, vidím tváře, které se ke mně obracejí. Některé užaslé, některé dojaté, některé s bolestným úsměvem, za kterým je vidět, jak je jim zatěžko vůbec se na moje obrazy podívat, protože jsou tak vzdálené jejich představám o tom pravém umění, a přesto se o úsměv pokusí, protože je moje počínání nepochopitelným způsobem dojímá. Člověk by byl ve snadném pokušení podlehnout iluzi, že se stal jakýmsi ukazatelem na křižovatkách cest, který lidem připomíná, že stojí za to věřit, že existuje svět fantazie a že je možné najít cestu, která do něj vede, a možná dokonce i naznačit směr. Ale pak ve mně promluví ten pravý vnitřní hlas a řekne mi: Blázne, cožpak svět fantazie potřebuje vezíry a vyslance? Koho chce povolat, toho povolá přímo. A cesty do světa fantazie pro každého člověka vedou jiným směrem, jaký by mělo smysl ukazovat, kudy vede cesta k té tvojí bráně? Brána není jedna, je jich tolik, kolik je lidí na světě.
S Jindřichovým Hradcem jsme se rozloučili tradiční procházkou kolem Nežárky v sychravém nevlídném odpoledni, kdy táhlo od vody. Ale když jsme procházeli podzámčím kolem Pivního sanatoria, rozehřály nás veselé hlasy z nacvičování Nežárecké Rusalky. Nad tóny Dvořákovy hudby vlál strhující hlas režiséra pana Langera, který jako by přicházel z dob poetických recesí 60. let, a tak jsme chvíli, nikým nespatřeni, postáli a poslouchali. Ale to by tam nesměla být slečna Laskavec, které nikdy nic neujde, ani my – tiší jako myšky jsme jí neušli, a tak jsme šli dál, abychom nerušili ten křehký moment, kdy múzy, i ty praštěné, sestupují na zem a sranda se dotýká hvězd.
NAVŠTIVTE VIRTUÁLNÍ GALERII MARIE BROŽOVÉ www.galeriepastelka.cz,
kde najdete jak obrazy vytvořené při veřejných kresleních, tak i v ateliéru.
VYUŽIJTE MOŽNOSTI OBJEDNAT SI
podepsané autorské reprodukce připravené k zarámování.