Když jsem vydala svou první knihu Duše stromů, na kterou padlo přes dvě tuny papíru, vykáceli mi les mého dětství. Tenhle les celý můj život a ještě mnohem déle od severu chránil svah, na kterém stojí moje maličká chaloupka, kde jsem prožila nejkrásnější chvíle a dnes v ní mám svůj ateliér. Procházela jsem se mezi čerstvými pařezy smrků a modřínů, zalitými smůlou, která na rozdíl od prolité lidské krve voní, a ptala jsem se, jestli jejich duše snily o tom, že se stanou knihou, hudebním nástrojem nebo lodí. Ptala jsem se jich, jestli snily o slovech, hudbě nebo o moři, ke kterému za svého pozemského života nemohly dojít. Snad v tu chvíli se mi v hlavě objevil obraz snové krajiny, kde se střídají všechna roční období, a odkud duše stromů nastupují z hřebene kopce na lodi z listí, které je podobně jako Elfy z Tolkienovy Středozemě odnesou za západní oceán nebe, do říše věčného života a naplnění.
Právě tento obraz jsem se rozhodla nakreslit v Paláci knih Luxor při veřejném kreslení, které bylo spojené se slavnostním křtem mé knihy Duše stromů. Pořadatelé mi tentokrát vybrali výborné místo přímo u zábradlí atria s výhledem na plynoucí dav lidí, kteří procházejí pasáží Luxoru. Bylo to místo, které mě nabíjelo a zároveň očisťovalo, úplně stejné, jako když se ztrápení a unavení postavíte na most přes plynoucí říčku a necháte, aby z vás její proud odplavil všechny vaše starosti.
Rozpracovala jsem obraz s názvem O čem sní stromy zeshora, kde už se lodi z listí chystaly na svou vzdálenou pouť, i zespoda, aby mi třídy malých dětí mohly vidět pod ruku. Tam dole duše stromů odpočívaly v altánu u klikaté cesty a kde s nimi bylo všechno krásné, co ze dřeva stromů my lidé máme. Jen ti nejvnímavější v této krajině poznali krajinu odchodu k jiným břehům, s nejbližší kamarádkou Evou jsme si dokonce na obraze našly místo, kde na sebe počkáme, abychom bílou branou k přístavu mohly projít spolu. Ale i lidé, kteří tuto krajinu jednoznačně nepojmenovali, vzpomínali, často se slzami v očích, na svoje osobní ztráty mezi přáteli z říše stromů, na všechny lesy, po kterých jednoho dne zbyly jen pařezy, když přišel tzv. čas odlesnění, a místo ztratilo svou výšku, jako kdyby do dobře známé a milované krajiny najednou padla ničivá bomba „ nicoty“. A všichni jsme se shodli na tom, že je dobře, že se lesní porosty obnovují, i když my už se nových lesů nedožijeme, protože dlouhý věk stromů nám připomíná naši smrtelnost.
Tak jako v loňském roce si mě Palác knih Luxor podmanil, čas se zpomalil a já jsem si deset dnů prodloužila na malé soukromé nekonečno, které bych si nejradši prodloužila až do skonání světa, jako když člověk jede v noci autem krajinou, dívá se na měsíc a nechce dojet do svého cíle, kde hodiny znovu začnou odpočítávat čas.
Propagaci této velmi úspěšné akce, během které se do světa rozletělo přes sto výtisků mé knihy, přispěl dokument v Toulavé kameře, který podnítil stovky lidí k tomu, aby nám napsali, nebo dokonce aby si za námi udělali cestu. Ráda jsem si také už v průběhu kreslení přivstala díky pozvání moderátora Pavla Kudrny do živého vysílání Dobrého jitra na Českém rozhlase 2 – Praha. Pavel Kudrna, který umí posluchačům představit své hosty opravdu živě a barvitě, přirovnal můj vzhled k Blance Matragi, a tak se na mě přišli podívat i posluchači, kteří byli zvědaví na to, jak vypadám víc než na pastelky.
Jedna starší paní mi dokonce sdělila, že už rok nevyšla z bytu, protože měla pocit, že to nestojí za tu námahu. Moje veřejné kreslení pastelkami však chtěla vidět na vlastní oči. Moc mě potěšilo, že odcházela s úsměvem na tváři. Těší mě, že moje pastelková technika neoslovuje jenom děti, ale všechny lidi, kteří mají čas a zájem vyzkoušet něco nového. Těší mě, že moje obrazy lidem přinášejí radost a barvy do života, protože v jejich reakcích na mou tvorbu nacházím pro své snažení smysl. A zcela nově mě nesmírně těší, že nejen moje obrazy, ale i moje kniha Duše stromů se dotýká stejně univerzální podstaty, kterou máme v sobě úplně všichni než přijde doba, od které se začneme jeden od druhého lišit a vzdalovat. Stále mám před očima milou paní Martu, jednu z nejnadanějších a nejpilnějších studentů mé pastelkové techniky z řad seniorů, která si mou knihu přečetla a při povídce Královna třešeň se jí vybavilo, jak v dětství sedávala v koruně třešně a zpívala se svými kamarádkami námořnické písně, protože se cítila jako na lodi – přesně tak, jak je popsáno v mé povídce. Přinesla mi také neuvěřitelně dokonalé kresby svých vnuček, které si s mou pastelkovou technikou na škole vysloužily síň slávy. A to prý jenom jednou viděly DVD s instruktáží mé pastelkové techniky. Už zase mi mnoho lidí říkalo, že nedokáže pochopit, proč bezplatně předávám tajemství své techniky všem lidem, kteří si o to řeknou, a jak si neprozřetelně vychovávám konkurenci. Co na to odpovědět, snad jen to, že ráda své bohatství nosím na otevřené dlani. Nejen že se o něj nemusím bát, ale místo aby ho ubývalo, stále ho přibývá.
NAVŠTIVTE VIRTUÁLNÍ GALERII MARIE BROŽOVÉ www.galeriepastelka.cz,
kde najdete jak obrazy vytvořené při veřejných kresleních, tak i v ateliéru.
VYUŽIJTE MOŽNOSTI OBJEDNAT SI
podepsané autorské reprodukce připravené k zarámování.