Když se člověk vrací na stará dobře známá místa, musí si dávat pozor, aby neustrnul v tom, co už dobře zná. Zároveň však získává možnost navázat ve vnímání tam, kde posledně skončil. Do Kutné Hory jsem se vracela s Obhajobou pastelky počtvrté a sama jsem byla zvědavá, čím mě ještě překvapí, jestli to vůbec dokáže, když v ní znám každičký kámen.
Ze všeho nejdřív mě zaskočil nezvyklý klid před kaplí Božího těla u chrámu svaté Barbory. Místo, které po tři uplynulé roky bývalo začátkem prázdnin křižovatkou turistických cest a pravým Babylonem jazyků celého světa, zelo prázdnotou. Dozvěděla jsem se, že prý už turisté přestali předstírat, že je zajímá historie, a raději se nechávají vozit do nákupních center kolem Prahy. Navíc se proslechlo, že česká koruna posílila vůči euru, takže jsme pro ně rázem přestali být levní a tudíž zajímaví. Ať už měl pokles návštěvnosti cizinců jakýkoli důvod, setkávala jsem se při tomto kreslení hlavně s místními lidmi. Často to byla setkání se starými známými, kteří si Obhajobu pastelky tak zamilovali, že jim v Kutné Hoře moje návraty začaly měřit rychlost plynoucího času.
Zkoušela jsem se na Kutnou Horu dívat, jako kdybych ji viděla poprvé, a překvapilo mě, jak jsou všechny dominantní sakrální stavby podivuhodně nedostavěné. Chrám sv. Barbory měl být daleko větší, kostel sv. Jakuba měl mít dvě věže, Voršilský klášter je vůbec pozoruhodně nakročený mezi původní vizí a torzem, které se podařilo přivést do naší fyzické reality. A tak mě napadlo, že možná právě v téhle dimenzi vizí, ve které sídlí všechny naše nedopsané romány, nedokončené obrazy, nevydané básně a neuskutečněné cesty kolem světa, stojí v Kutné Hoře všechny stavby ve své plánované velkoleposti a vyváženosti, o které můžeme jenom snít. V této podobě jsou dokonalé, nepodmiňují je hmotné prostředky ani vůle Štěstěny, nic z toho, co v tom našem světě omezuje naše plány a zároveň prověřuje naše odhodlání.
Ve vlně letních veder jsem kreslila svatojánskou noc pod kostelem sv. Jakuba, kde z hlubin historie vystupují stíny všech těch, kteří v Kutné Hoře v minulosti žili a vytvářeli její fyzickou i duchovní podobu svou prací i svým sněním. Na obraze „Jakubův žebřík do nebe“ tiše stoupají po žebříku spleteném z jerichovské růže a vedeni Sv. Barborou míří vysoko do hvězdné oblohy. A všude kolem nich jsou svatojánští elfíci, kterých se běh času vůbec nedotýká, v každé době si najdou něco zajímavého. Na mém obrazu například ochutnávají mojito, které chladné a orosené vábilo i všechny splavené kolemjdoucí.
Můj obraz inspiroval návštěvníky ke vzpomínání na legendy, které často pocházely ze ztracených knih, které za živého boha není možné najít. Často se objevovaly různé verze legendy o podzemním jezeru pod chrámem sv. Barbory, kde klesající hladina vody odhaluje kamenného osla. Až bude vidět celý, katedrála se prý zřítí a s ní i všechny naše pokusy stáhnout sny na zem. V jiné verzi legendy však na hladině podzemního jezera plula labuť s klíčem na krku, a kdo ten klíč dostane, bude smět odemknout svět snů a vizí.
Ale přece jen nejsme my lidé ve své touze naplňovat sny tak úplně bezmocní. S Honzou Drchalem jsme měli domluvený čaj u příležitosti zahájení mé tradiční výstavy v jeho Dobré čajovně. Štěstěna se sice postavila proti tomu, ale Honza se rozhodl, že nám to vynahradí a připravil nám ve společnosti své svérázné jezevčice Salči excelentní čaj o několika nálevech přímo na kamenech kaple Božího těla. A tak se s vámi rozloučím jeho usměvavým pozdravem Čaj čaj…
NAVŠTIVTE VIRTUÁLNÍ GALERII MARIE BROŽOVÉ www.galeriepastelka.cz,
kde najdete jak obrazy vytvořené při veřejných kresleních, tak i v ateliéru.
VYUŽIJTE MOŽNOSTI OBJEDNAT SI
podepsané autorské reprodukce připravené k zarámování.