Dny turecké kultury ve Slaném aneb Létající koberec z Istanbulu do střední Evropy

Slaný je zvláštní městečko s pozoruhodně různorodou energií. Když v některých místech přejdete na druhý chodník ulice, máte pocit, jako byste překročili řeku. Je to městečko krásné a tajemné, ale přesto bych se jeho tajemství s pastelkou v ruce nejspíš neodhodlala dobývat nebýt pozvání našeho dlouholetého přítele, tureckého podnikatele Bayrama Ježka, který ve Slaném žije a přišel s jedinečnou myšlenkou uspořádat zde kulturní festival, který by nám Středoevropanům představil svou zemi. Turecko, které často bývá v našich představách zjednodušeně zkreslené, se prezentovalo prostřednictvím besed, bohatého programu a hlavně osobního setkávání. Dny turecké kultury ve Slaném měly ve svém znaku tulipán – ruku na srdce, kolik z nás ví, že tento rozšířený symbol Holandska má svůj původ právě v Turecku?

Vnímala jsem tento kulturní festival jako pokus postavit most mezi střední Evropou a Orientem a tak jsem se rozhodla zvolit jako motiv symbolického propojení létající koberec, na kterém přilétá turecká princezna (měla jsem bohatou inspiraci ve folklórních krojích tanečníků) a přináší nám z teplých krajin žhavé slunce a tulipány.

Celý týden to opravdu vypadalo, jako kdyby si hudebníci, tanečníci a kuchaři z Turecka vzali s sebou i své jižní slunce. Koncem května jsme zažívali tropické teploty a za pár dní veřejného kreslení jsme byli opálení jako od moře. Dokonce i mimo veřejná vystoupení v ulicích zněla živá turecká hudba, když se muzikanti usadili pod lipky u kašny na náměstí a jen tak pro radost vnášeli melodie a rytmus do líného dopoledne. Vzájemné sbližování rozdílných kultur ale není ani trochu jednoduché. Sdíleli jsme hotel s několika desítkami Turků a když jim den končil, nám už pomalu začínal, bez naděje na odpolední siestu. Ale ruch se dal snést lépe, když jsme se s několika umělci více sblížili a snažili se vystavět most porozumění z cihliček jednoduché angličtiny. Nádherné souznění jsme zažili s tanečnicí Ayse z Istanbulu, podle které jsem nakreslila tvář turecké princezny a která mi na rozloučenou dala pravé turecké náušnice v kouzelné krabičce jako z pohádek Tisíce a jedné noci. A tak jestli jednou s Obhajobou pastelky zamíříme do Istanbulu, víme, že tam nezůstaneme bez přátel!

Ale abych nechválila jenom Turky, velice mile mě překvapilo, že místní učitele nadchla Obhajoba pastelky natolik, že se u nás ve všedních dnech dopoledne střídala jedna třída za druhou s velkými i těmi nejmenšími dětmi. Děti často přicházely i odpoledne, aby viděly, jak obraz narůstá, a když se díky leteckým snímkům centra Slaného od pana Horňáka z městského úřadu začalo kdesi dole pod létajícím kobercem objevovat jejich rodné město, ukazovaly mi, kde bydlí a kudy chodí do školy. Pan starosta mi ještě doplnil i to, co na snímcích vidět nebylo – kudy vedou skutečné i legendární podzemní chodby. Vždyť Slaný je jedno z několika husitských měst, které měly přežít konec světa, jak připomíná hvězda na radniční věži. Kamarád Jirka, který se prý dokonce vrátil dřív z dovolené na slunné Krétě, aby mu neuteklo dokončení turecko­‑slánského obrazu, nám zase ukázal město z pohledu malého kluka. Snad že se Slaný na obrazech neobjevuje tak často, získal si tento obraz prvenství v počtu objednaných reprodukcí. Bylo to pro mě důkazem, že se mi podařilo zachytit Slaný pohledem, který byl místním lidem blízký a sympatický.

A na závěr malá tečka pro zasmání. Když se mnou lidé chtějí navázat kontakt, používají nejrůznější rétorické otázky. Ve Slaném si našli jednu specifickou: A paní, to kreslíte vy? Když se mě ptaly bezprizorné děti, snažila jsem se trpělivě odpovídat i na otázky typu: Co to je galerie? Když jsem tuto otázku víckrát zaslechla i od dospělých, odpovídalo se mi hůř: Ano, to opravdu kreslím já. Znělo to jako replika vystřižená z nějakého absurdního dramatu, ale i ty často píše sám život. Děkuji touto cestou jednomu chlapci, který se nad touto otázkou z úst svého kamaráda pohoršil natolik, že se expresivním způsobem rozhodl bránit mou čest: Ne, ty vole, to kreslí tvoje babička!

Ať žije zdravý rozum!