Banská Štiavnica pro mě dlouhá léta byla jen bájným městem, stvořeným z vyprávění mnoha lidí, které si podmanila tak, že neměli daleko k tomu skládat o ní básně. Historické město ve srázu strmého kopce, ve skutečnosti sopečného kráteru, usazené v obrovském převýšení, poddolované kdysi zlatonosnými šachtami, plné tajemných uliček a obklopené tyrkysovými tajchy – vodními nádržemi, které odváděly vodu z dolů, a prostoupené atmosférou, která se ani trochu nepodbízí. Dovede prý s návštěvníky zacvičit, ukazuje se hned z té nejstrašnější, hned z té nejlákavější stránky. Slabší povahy zděšeně prchají, ti ostatní jsou polapeni jejím kouzlem jednou provždy. Vytvořila jsem si ve své fantazii město tak jedinečné, že jsem se skoro bála tu skutečnou Banskou Štiavnici spatřit na vlastní oči. Když však přišlo nečekané pozvání pro Obhajobu pastelky na Slovensko a rovnou do Banské Štiavnice, mohla jsem odolat jen stěží. Poprvé v životě se mi stalo, že skutečnost překonala mou fantazii.
Má duše se stále prochází botanickou zahradou za úsvitu kolem nebetyčných sekvojí, které prý dokážou z těla vytáhnout každou nemoc, nebo ji často zastihnu, jak poslouchá ržání koňů a lenoší v trávě při západu slunce u Ottergrundu, nejvýše položeného z tajchů, odkud už je jen pár kroků na hřebenovku nad městem. Ale já už jsem daleko, a tak mi nezbývá než připomenout si Banskou Štiavnici aspoň ve vzpomínkách.
Cestou na Slovensko, snad protože jsme tentokrát opravdu jeli do neznáma, jsme s manželem žertovali, že se tentokrát ukáže, jak dobří jsme jako čaroděiové svého osudu, jakou realitu si dokážeme v blízké budoucnosti vykouzlit. Jen co jsme přejeli hranice, potkali jsme na dálnici auto v protisměru s nebezpečně rozesmátou řidičkou za volantem. Měli jsme pocit, jako bychom překročili bludný kámen a dostali se do říše, kde platí úplně jiná pravidla, než v tom našem pravoúhle uspořádaném světě. Tenhle dojem se ještě prohloubil v malé vesničce těsně před Štiavnicí, když jsme v divoké krajině propadli obávám, že jsme zabloudili. Zeptali jsme se dvou pivařů na terásce hospůdky, kudy na Štiavnici. Jeden byl Rom a druhý vypadal jako pantáta hospodář, každý z nich spontánně ukázal opačným směrem. Naštěstí se dohodli dřív, než jsme se začali opravdu bát, a tak jsme jeli dál kolem nevídaných scenérií, u kterých nejeden zápaďácký turista otočí svůj vůz v obavě, že dál už mu půjde o život, ale my jsme se odradit nenechali a dojeli jsme až do čajovny Klopačka nad městem.
Klopačka sama je historická budova, odkud se klepáním svolávali horníci na šichtu do dolů. Dnes je v ní velice útulná čajovna s teráskou, odkud máte jako na dlani velkou část města i pozoruhodného přírodního reliéfu kráteru, do kterého je město zasazeno. V době, kdy Štiavnica vznikala, se ještě nestavělo tak, že se v kopci vybagroval svah, a tak velké i malé stavby často vypadají jako hnízda zavěšená ve skále. Protější zalesněný kopec mi připomínal obrys kočičí hlavy. To jsem ještě nevěděla, že mi v noci Štiavnica v podobě kočky vstoupí do snů.
Ale zázraky teprve začínaly. Katka Koledzajová, která se mnou v uplynulém roce dělala rozhovor do mesačníku Vitalita a nadchla pro Obhajobu pastelky čajovnu Klopačka, nás dovedla na místo, kde jsme měli po celou dobu veřejného kreslení bydlet – byl to překrásně opravený domeček ještě daleko výš ve svahu nad Klopačkou s majestátními lipami před vchodem, které těsně svíraly kapličku s věčným světýlkem.
Pěšky k domečku vedla strmá stezka mezi dvěma hřbitovy. Hřbitovů je
ve Štiavnici nejmíň sedm. Po setmění se zdály být obydlenější než
ulice starého města. Naše návraty domů za tmy si v ničem nezadaly
se stezkami odvahy. Svíčičky na hrobech plápolaly a na jednom
z drátěných plotů visely cáry oblečení, bylo těžké nepomyslet na
umrlce z Erbenových Svatebních košilí, který nám hop a skok dýchal
na paty. Jednou jsme dokonce v obrovském kontejneru u hřbitova
vyrušily tlupu, která ve svitu luceren prováděla druhotné třídění
odpadků. Když jsme to s očima na vrch hlavy vyprávěli Katce, jen
se usmála. To je tady normální. Nejdřív zabušíme a pak teprve
sypeme.
Katka nás hned první večer vzala na okružní cestu po městě, ve kterém se cestou setmělo a všechny kontrasty domů nákladně opravených vedle ruin na spadnutí najednou působily míň ostře. Navštívili jsme pozoruhodný dřevěný betlém vedle kavárny U Jaštěríc, který zobrazil v pohybu celou Banskou Štiavnicu včetně slavného salamandrového průvodu zástupců všech řemeslných cechů, který město oživuje každé září. Jen krátce jsme nakoukli do alchymistické kavárny Divná paní s proskleným stropem a interiérem starobylé knihovny, kam jsme pak často zašli na výbornou kávu nebo mojito. Prošli jsme botanickou zahradou a už jsme se drápali do příkrých svahů, kde nad sebou stojí domky v terasovitých zahrádkách opečovávaných s láskou a originalitou. O každém domu by se s trochou fantazie dal napsat román, ale nejvíc jsme si oblíbili Růžovou ulici, odkud je přímo malířský výhled na všechny dominanty města. Zvědavě jsme vždycky postáli u rohového domu, který procházel velkou rekonstrukcí, ale už teď v této fázi bylo vidět, že se v něm radostně bydlí. Jedna z tyčí lešení byla zakotvená v pískovišti s dětskými hračkami a i pod lešením byla okna ozdobená truhlíky s červenými muškáty. Bylo vidět, že si tento dům jeho majitelé opravují pro sebe a že ho nestihne osud navoněné pastičky pro turisty. Osudu turistického lunaparku se tu obává mnoho lidí, už teď je město rájem investorů, ale všechny změny probíhají šnečím tempem, vedle nákladně opravených domů můžete vidět napůl spadlé ruiny s kachlíčky tam, kde bývala koupelna, a tak se zdá, že si Banská Štiavnica svou magii navzdory pokroku a tvrdé měně ještě dlouho uchrání.
Hned první noc se mi zdál pozoruhodný sen o tom, jak jsem se vznesla se svou postelí, ve které jsem měla konvičku čaje a spoustu koček, a letěla jsem napůl ve spánku nad Štiavnicí, která byla ve tmě živá a pohyblivá a zářila do tmy jen barevnými okýnky domečků ve stráních. Na hranici světla a tmy někde v půlce kopce, kde se sen začínal prolínat s realitou, se začaly objevovat úplně jiné domečky, některé měly tvar konvičky, jiné šnečí ulity. A celá Štiavnica byla kočka, která je vznešená, má smysl pro humor (pravda, někdy trochu černý) a jen tak si k sobě někoho nepustí. A právě tak jsem se ji rozhodla nakreslit na obraze s názvem „Noční let“.
A tak nám začalo první z dlouhé řady krásných rán, počasí nám po celou dobu přálo, slunce nám nahlíželo přímo do okna a nebylo možné spát dál. Protřeli jsme si oči na zápraží, v zákoutí mezi rozkvetlými šeříky a jabloněmi, odkud byl výhled na zasněžené vrcholky Tater. Usadili jsme se na „podriťníky“ (krásné slovo, že?) a vychutnávali jsme čaj ze žlutých petrklíčů, kterých kvetly ve svazích nad námi celé plantáže. Hřáli jsme se v tetelivé atmosféře jarního rána a čekali jsme, až nás hlas polnice povolá do boje. Z nového Hradu opravdu každou hodinu od devíti ráno ohlašovalo troubení trubky, než se spustila zvonkohra z radniční věže a další bimbání ze všech kostelů. A tak nám začínal den.
Kreslení jsme zahajovali později, protože jsme zjistili, že jsme přecejen na jihu a lidé se probouzejí k životu o něco pomaleji. Jedna aktivnější paní dokonce prohlašovala, že by si páni na radnici měli dát do znaku heslo maňana. Je pravda, že na naši snahu o spolupráci nezareagovali. Ale kdo ví, možná se ozvou. Vždyť zítra je taky den. Dokonce i článek v novinách o mně vyšel až v následujícím týdnu. O víkendech bylo návštěvníků mnoho, o všedních dnech jsem často „klopala“ pastelkami při vytváření hvězdného nebe marně. Ale i uprostřed týdne projížděli městěm zajímaví turisté ze všech končin světa, třeba Holanďan Martin, učitel, který využil učitelských ročních prázdnin k tomu, aby uskutečnil svůj dětský sen – vydal se v terénním vozu na cestu kolem Evropy. Jezdili za mnou příznivci projektu až z Bratislavy a protože naštěstí mnoho Slováků sleduje českou televizi, sem tam mě i někdo poznal.
Ohromně jsme si užívali, že jsme v čajovně. Na přípravu a pití zeleného čaje, jak známo člověk potřebuje klid, a tak jsme si s manželem v poslední době moc čaje neužili, přestože v dobách poustevnických tvořil nedílnou součást každého z našich krásných dnů. Vynahradili jsme si to dlouhé strádání opravdu do sytosti.
Večer jsme chodili mílovými kroky na procházky, abychom toho z překrásné Štiavnice a jejího okolí viděli do západu slunce co nejvíc a všude nás provázela šeříková vůně. Dokonce jsme ve vymletém korytě v úvozu cesty našli krystal. Bylo to den před koncem akce, a dojalo nás, že se s námi Štiavnica tak velkoryse rozloučila. Ale samotné finále předčilo naše očekávání. Na dokončení obrazu se přišlo podívat ohromné množství lidí. Jeden pán si dokonce přitáhl lavici od stolu a dlouhou dobu beze slov popíjel čaj a jenom se díval, jak mi kočičí Štiavnica roste pod rukama. Nakonec mi řekl, že sám neví, co mu to dává, ale po dlouhé době úmorné dřiny se cítí jako znovuzrozen. Má prý firmu a všechen volný čas věnuje rekonstrukci domu.
V noci jsme ještě naposledy procházeli městem s pocitem, že se čas zastavil, a nemohli jsme vynechat náš oblíbený rozestavěný domeček s muškáty na oknech. Na zahradě ještě na měsíčního svitu pracoval mladý muž a přehazoval cihly. Pozdravili jsme ho a teprve když nám odpověděl, poznali jsme v něm návštěvníka, který se před pár hodinami u mého obrazu tak pěkně uvolnil. Nabilo ho to prý tak, že měl ještě za tmy sobotního večera chuť do práce. Seděli jsme pak s pohledem na měsíc, který se blížil k úplňku, na lavičce s výhledem na sochu spravedlnosti, která má nakřivo své váhy – což je jeden ze sedmi divů Banskej Štiavnice, které jsou opravdu pozoruhodné. Nechte si o nich povyprávět, až tam pojedete. I já jsem se totiž zařadila do armády nadšenců, kteří stále opakují: „Tam musíte jet!“ Ale nespěchejte se svým úsudkem. Až vám nějaký chalan agresivně vyfoukne místo na parkování, na které jste už dlouho slušně zpovzdálí čekali, a pak z jeho vítězoslavného pohledu vyčtete, co si myslí o česko-slovenském přátelství, až vám v obchodě dají mapu města a nebudou vám schopní říct, v jakém místě se zrovna nacházíte, až vás číšník v drahé restauraci odbyde arogantním gestem „Počkaj si“, a začne někam volat mobilem, zatímco vám pod nosem budou čpět od rána nevysypané popelníky, zajděte na Klopačku, dejte si čajík a uvidíte Štiavnici z té správné perspektivy. Když si s vámi Štiavnica pohraje jako kočka s myší, potřebujete získat nadhled, a teprve pak vám předvede, jak umí čarovat.
NAVŠTIVTE VIRTUÁLNÍ GALERII MARIE BROŽOVÉ www.galeriepastelka.cz,
kde najdete jak obrazy vytvořené při veřejných kresleních, tak i v ateliéru.
VYUŽIJTE MOŽNOSTI OBJEDNAT SI
podepsané autorské reprodukce připravené k zarámování.