Zde jste: Úvodní stránka » Obrazy kreslené pastelkami » Vzpomínky: Staroměstské náměstí aneb Andílek z druhého břehu

Staroměstské náměstí aneb Andílek z druhého břehu

Vzpomínky výtvarnice Marie Brožové na první veřejné kreslení v Praze na Staroměstském náměstí.

Staroměstské náměstí jsem si pro první Obhajobu pastelky nevybrala náhodou, místo, kde jsem měla kreslit, bylo jen pár kroků vzdálené od křížů, které připomínají popravu 27 českých pánů. Měla jsem výhled i na sochu Mistra Jana Husa, který svou pravdu neodvolal ani tváří v tvář smrti.

Mně sice nikdo ze slovutných znalců umění kvůli mým opovrhovaných pastelkám nevyhrožoval, ale přesto jsem jasně cítila, že pokud nevystoupím na jejich obhajobu, zůstanou bohaté možnosti této prostinké techniky navždycky skryté.

Na Staroměstském náměstí mě první den veřejného kreslení ráno uvítalo modré, otevřené nebe, a přesto jsem byla plná rozechvění. Na výstavy přicházejí lidé, kteří se o umění zajímají, ale jak budou na mou práci reagovat úplně obyčejní kolemjdoucí? Když se člověk poprvé rozhodne doslova a do písmene nést svou kůži na trh, potřebuje sebrat všechnu svou odvahu do hrsti.

Měla jsem štěstí - od prvního dne byly reakce lidí vstřícné a nadšené a protože se Staroměstské náměstí v létě mění v kotel všech národností proudících starou Prahou, vyposlechla jsem si chválu snad ve všech jazycích světa. Obraz Letokruh stromu života oslovoval školní výpravy dětí i světa znalé turisty pokročilého věku. Ale jeden dárek se pro mě stal zvláštním symbolem toho, že jsem s projektem Obhajoba pastelky vykročila na cestu, která má smysl.

V pestrém mumraji diváků seskupených kolem mého stojanu se ke mně náhle prodraly dvě dospívající dívenky. Řekly mi, že jsou ze Spojených států a cestují po Evropě, a také že mi chtějí dát dárek, protože se jim moc líbí to, co dělám. Dostala jsem od nich veselý dětský obrázek s andílkem, který vypadal jako rozesmátá beruška na žlutém řepkovém poli.

Vysvětlily mi, že ho namaloval jejich devatenáctiletý bratr Philip, který se narodil s Downovým syndromem, a od té doby, co vážně onemocněla jedna jeho kamarádka, začal malovat andílky, aby pomáhali lidem na celém světě. Philipovým největším přáním je, aby se jeho andílci rozlétli co nejdál. Jeho sestry rády cestují a rozdávají andílky lidem, kteří je, podle jejich mínění, dovedou ocenit.

Ten obrázek plný čisté a neředěné lásky a radosti mi od té doby visí nad postelí, a kdykoli mám pocit, že už dál nemůžu, vzpomenu si na Philipa, který toho dostal tak málo a dokáže rozdávat tak mnoho. Philipův andílek mi svým širokým úsměvem připomíná, že v každé situaci člověk může najít prostor k seberealizaci.