Zde jste: Úvodní stránka » Obrazy kreslené pastelkami » Vzpomínky: Jindřichův Hradec aneb Bílá paní na 15. poledníku

Jindřichův Hradec aneb Bílá paní na 15. poledníku

Vzpomínky výtvarnice Marie Brožové na veřejné kreslení v Jindřichově hradci.

Léto se klonilo k podzimu a přesto jsem v tajuplném Jindřichově Hradci ucítila ve vzduchu jarní vůni rozkvetlých šeříků a lehkou atmosféru pošetilosti, která svědčí všem snílkům, fantastům, amatérským astronomům, kteří dalekohledem vyhlíží z okna kometu, a náměsíčníkům, kteří po křivolakých střechách chodí na toulky s Bílou paní.

Ty všechny a mnohé další jsem zachytila na obrazu "Místní poledník", který vznikal před nádherným pensionem Na 15. poledníku v přátelském ovzduší a na vlně harmonického souznění. Veřejné kreslení mělo výtečnou propagaci, Jindřichův Hradec je velmi kulturní město, pan starosta Ing. Karel Matoušek zahájil práci na obraze slavnostním přestřižením pásky.

Návštěvníci této Obhajoby pastelky, ať už místní nebo ze vzdálených krajin (dokonce až z Šanghaje) byli naladění na stejné barvy, na stejnou vlnovou délku snění, nacházeli paralely s vlastním světem fantazie a já jsem se mezi nimi cítila jako ryba ve vodě, dokonce i v novinách o mně vycházely poetické články. Spousta z návštěvníků aktivně kreslila, v Jindřichově Hradci pastelky rozhodně nebyly považované za pouhou hračku pro děti, ale za oblíbený prostředek sebevyjádření.

Všimla jsem si, že se ke mně začíná vracet jeden starší pán o berlích. Hovořili jsme spolu o barvách, o tom jak se nebojím přiznat barvu. Chválil mě, nešetřil superlativy, prý jsem všechny ostatní malíře položila na lopatky. Byl to vnuk jednoho velmi slavného malíře, celý život maloval pro radost, ale až po komplikované operaci, během které přežil svou smrt, začal kreslit vize ráje, které si z druhého břehu s sebou přinesl, snažil se zachytit nepopsatelně barevné světlo, které září zevnitř všech věcí.

Viděla jsem cyklus jeho pracných a pokorných kreseb zastavení křížové cesty a cyklus křížové cesty kapliček božích muk - a obdivovala jsem jeho houževnatost, s jakou se dokázal postavit nepřízni svého osudu. A pak jsem měla to štěstí poznat jeho ženu, moudrou a zářivou bytost, která podpírá jeho křehkou uměleckou duši. Jako bych viděla sebe a svého manžela po čtyřiceti letech, ale v opačných rolích. Kéž by i nás potkalo takové štěstí.

Každý večer jsme se s manželem sami toulali romantickými ulicemi kolem kostela a podél Nežárky zrcadlící pouliční lampy. Nikoho jsme většinou nepotkali, jen pár pejskařů a jednou dokonce dva zloděje chvatně za sebou vlečící měděný okap. Podívali jsme se jeden na druhého a dali jsme se do smíchu.

Cožpak blázni mohou být unaveni?