Zde jste: Úvodní stránka » Obrazy kreslené pastelkami » Vzpomínky: Konopiště aneb Jak vznikal největší obraz na světě nakreslený pastelkami

Konopiště aneb Jak vznikal největší obraz na světě nakreslený pastelkami

Vzpomínky výtvarnice Marie Brožové na veřejné kreslení rekordního obrazu.

Konopiště je jedno z míst, které mě provází celým mým životem. Zámek i jeho kouzelné zahrady jsem navštěvovala ještě v tom zázračném předškolním věku, kdy dítě vidí všechno to, co později vidět přestane.

V té době jsem se také zamilovávala do soch, vedl pochopitelně Jan Žižka na Vítkově, ale v zápětí za ním stál psovod z Konopiště, Jan Zápotocký před žižkovskou Ústřední Radou Odborů a Svatý Jiří.

Svatý Jiří mi splýval s rytíři z pohádek, také zabíjel draka, ať už na Pražském hradě nebo na Konopišti. Vždycky jsem přesně věděla, jak vypadal, vídala jsem ve snech jeho ušlechtilou snědou tvář. Vlastně až když se kamarád Jim při návštěvě mého konopišťského kreslení pozastavil nad tím, že má jeho obličej jemné rysy a rozhodně nepřipomíná lítého válečníka, začala jsem o tom trochu víc přemýšlet - a jediné, co mi pošeptala malá Maruška, kterou jsem kdysi bývala, bylo: "Svatý Jiří draka musí zabít, ale nechce se mu... V jeho činu není žádná nenávist, jen soucit" Ale takhle by to malá Maruška neřekla, to jsou jen dětské pocity přeložené do dospělých slov.

Obraz "Sv. Jiří zabíjí draka zimy" jsem kreslila před hlavní vstupní branou do zámku, u medvědího příkopu. Medvěd Kazimír měl zrovna s medvědicí Mášou manželskou rozepři, třískali si dveřmi od výběhu před nosem, jeden druhého nechtěl pustit ven. Rozvést se nemohli a ještě museli snášet celodenní povyk jurodivých turistů. Mášo! Kazimíre! To musel být svátek, když jim do příkopu skočil páv a během krátké chvíle se proměnil v hromádku pestrobarevného peří.

Bylo to zvláštní, fyzické veřejné kreslení. Lidé se mě víc než kdy předtím dotýkali, svěřovali se mi, poplácávali po ramenou, po zádech, jedna léčitelka mě dokonce pohladila po hlavě a bylo to, jako kdyby se mi nečekaně přímo nad hlavou otevřel křišťálový vodopád. Maraton veřejných kreslení se na mě začal podepisovat; jako bych byla propustná, bez ostře vymezených hranic svého těla, ale zároveň pročištěná, jestli jsem snad měla nějaké energetické blokády, davy lidí pozorujících zblízka mou práci je ze mě beze zbytku vytěsnily.

Pohybovala jsem se v takovém zvláštním stavu vyčerpání hraničícím s osvobozením, jednu noc jsme přespávali doma v Kutné Hoře a otevřeným oknem jsme poslouchali živý koncert Čechomoru v parku pod naším domem. Sen a skutečnost se prolínaly a já jsem víc než kdy předtím cítila, že nejsem autor, ale pouhý prostředník mezi světem lidí a světem ideí, apoštol hvězd, jak mi s úsměvem říkal tatínek, když jsem byla malá.

A obrazu přibývalo. Rostl mi pod rukama. Návštěvníků přibývalo také. Neodradila je ani bezmála čtyřicetistupňová vedra. Těsně kolem mě procházeli duhově zbarvení pávi. Zapršelo až poslední den, kdy agentura Dobrý den přijela zdokumentovat dokončení rekordního obrazu a z korun prastarých lip kanuly na mě i na Sv. Jiří dešťové kapky.

Směli jsme jít na prohlídku do zámku a já jsem byla odměněná netušeným zážitkem, celý druhý okruh jsem viděla dětskýma očima, už zdálky mě zdravili staří známí duchové obrazů, soch a brnění a ptali se: Kdes byla tak dlouho? A nakonec jsem v muzeu Sv. Jiří objevila předobraz tváře, kterou jsem celý život nosila ve svém srdci - v gotické rytině, v jednom z nejstarších zobrazení rytířského světce, z dob, kdy ještě jezdil na černém koni, protože černá je barva jarní probuzené země.