Zde jste: Úvodní stránka » Obrazy kreslené pastelkami » Vzpomínky: Písek aneb Moji jihočeši mi rozumějí

Písek aneb Moji jihočeši mi rozumějí

Vzpomínky výtvarnice Marie Brožové na veřejné kreslení v Písku.

Měla jsem velikánské štěstí, že putování Obhajoby pastelky po českých městech začalo právě v Písku. Dostalo se mi tak vřelého přijetí, že jsem se zahřála i v nečekaně zimomřivém počasí. Zima se toho roku vlekla až do půlky března, kreslení bylo plánované do chodby Městské knihovny, ale nikdo netušil, že bude venku pod nulou. Knihovna mě ale nenechala na holičkách, poskytla mi elektrické topítko a za pár dní už na Otavu přilétli rackové a s nimi s velkou parádou jarní tání.

Na písecké veřejné kreslení vzpomínám nejraději, na ranní sladké snídaně v cukrárně u Kamenného mostu s výhledem na racky a labutě, na večery pod orientální lampou v útulné čajovně, kde jsme odpočívali nad šálkem čaje a pozorovali pohádkového křížence černého psa s netopýrem - šotka Amálku. A když jsme se vraceli k rodičům našeho kamaráda, kde jsme přebývali, vítal nás starý pan Kuník, zedník, který se chtěl stát knězem, vlídně se slovy: "Buďte zdrávi."

Už od prvního dne kreslení začali chodit nezapomenutelní návštěvníci, pamatuji se na studentku ekologie, která měla při pohledu na mé obrazy smyslové vjemy, věděla jak zní hudba "Na dně studně" a tušila jak chutná "Jarní polívčička matky Země", na paní učitelku, která na mé kreslení vodila jednu třídu za druhou a věnovala se svým žákům s nekonečnou pozorností a vnímavostí, na chlapce Kubu, který u mého stojanu vystál důlek za dlouhé hodiny, které u mě trávil, na slečnu Calarien, která velmi dobře věděla po kterých cestách chodím do své krajiny fantazie, na starého pána, který konečně zjistil, jak může nakreslit hvězdy na pozadí svého vyřezávaného betlému. A když jsme se vraceli domů, vítal nás starý pan Kuník se slovy: "Buďte hodně zdrávi."

Z náhodných návštěvníků se stali každodenní. Chodil za mnou neodolatelný patnáctiletý grafiťák s okem zalitým krví z nějaké rvačky. Žasnul nad mým pastelkovým kouzlením a pohoršoval se nad tím, jak se znalcům umění mohou moje obrázky nelíbit. "Vo tomdle že někdo říká, že to není krásný? Maj štěstí, že jsem u toho nebyl. Já bych jim to vysvětlil - ručně!" kasal si rukávy. A podruhé mi zas důvěrně svěřil: "Paní Marie, já budu milionář a skoupím vaše obrazy. VŠECHNY vaše obrazy. A pak si budu říkat, Když tenhle obraz paní Marie malovala, to jsem byl ještě kluk."

Pouštěl se do závratných filosofických úvah a dojímal se mou tvorbou tak hluboce, že si ani nevšimnul, že za ním stojí jeho pan učitel z učňáku a nevěřícně poslouchá každé jeho slovo. Když to zjistil, rychle se rozloučil a plaše odběhl. Pan učitel mi potom řekl, že je to ten největší buřič a rváč ve třídě a že by ho ani ve snu nenapadlo, že v sobě má krajiny, kam nikoho ze spolužáků ani učitelů nepouští.

Ke konci veřejného kreslení jsem dostala spoustu krásných osobních dárků. Nejvíc mi k srdci přirostli dva háčkovaní motýlci, které mi přinesla roztomilá babička se slovy: "Až příště přijedete do Písku, tak já tu možná už nebudu." A její manžel dodal: "Dívko, budete nám chybět." A když jsme se vraceli naposledy domů, vítal nás starý pan Kuník úplně nejvlídněji se slovy: "Buďte móc hodně zdrávi."