Vinohradský pavilon aneb Babiččina zahrádka pro děti bez babičky

Vzpomínky výtvarnice Marie Brožové na veřejné kreslení v Praze, ve Vinohradském pavilonu věnované dětem z dětského domova v Klánovicích.

Stalo se hezkou tradicí projektu Obhajoba pastelky originál obrazu, který v předvánočním čase nakreslím na veřejnosti, věnovat na místo,kde potěší ty, kteří to obzvlášť potřebují. V loňském roce to bylaklinika dětské onkologie ve fakultní nemocnici Motol, při přemýšlenío další cílové stanici mi jako první na mysli vytanul nějaký velký dětský domov.

Když jsem zjistila, že nově zrekonstruovaný Vinohradskýpavilon pokračuje ve své tradiční akci ve prospěch dětských domovůStrom splněných přání, byl to pro mě další z důvodů, proč kreslitobraz Babiččina zahrádka právě tam. Akce Strom splněných přáníse zúčastnilo dvacet dětských domovů, rozhodli jsme se, že originálobrazu poputuje do největšího z nich – Dětského domova v Klánovicích, kde žije 58 dětí. Ostatní dětské domovy dostaly od Vinohradského pavilonu reprodukce mých obrazů.

Venku za prosklenými stěnami Vinohradského pavilonu vládla neslaná nemastná velkoměstská zima, ale můj obraz od prvního dne zářilradostnými barvami babího léta a z bílého papíru den po dni vystupovala usměvavábabička, která nám všem nese do prosluněné zahrady čerstvě upečenýkoláč, zve nás na šálek čaje a mlsné kočky se jí pletou pod nohy a věší se jí na zástěru.

Tak si aspoň já vzpomínám na babiččinuotevřenou náruč a úsměv plný pochopení, ať už jsem provedlacokoli, nikdy tonebylo tak strašné, aby se to nedalo vyléčit koláčem a kapkoučaje s vlídným slovem. Proto jsem babičce svěřovala všechno to,s čímbych se za rodiči jít neodvážila, i když na mě nebyli nijakpřísní. Babička už se na všechny moje pubertální rozumy a průšvihydívalas nadhledem a dobře věděla, že žádná kaše není tak horká, jak se navařila.

Kdykoli se mluví o dětských domovech, zdůrazňuje se, jak dětemchybí rodičovská láska. Ale kouzlo domova tvoří víc než jenrodiče, právěbabička často dodává domovu tu pravou, voňavou domácí pohodu.V průběhu kreslení jsem se na tom shodla se spoustou návštěvníků,kteří vzpomínali,že jejich babička pekla stejný koláč, měla stejně oteklé kotníkya stejně zářivě bílý úsměv falešných zubů, které přes noc schovávalave skleničce s vodou – babiččina zubní protéza byla jednímz největšíchmystérií mého dětství a jak jsem tak kreslila a poslouchala,ani zdaleka nejen mého. Babička je prostě strašně důležitá „instituce“.

Vinohradský pavilon je plný luxusních obchodů, a tak jsem mělamožnost setkat se zblízka zase s úplně jinou skupinou lidí.Mezi prvními,kdo přišel splnit přání dětí z dětských domovů, byla ValérieZawadská a Ray Koranteng. Oba byli mým projektem nadšení,paní Zawadskádokonce natolik, že se stala kmotrou mého DVD dokumentu sinstruktáží pastelkové techniky Země královny MAB.

Potěšilo mě, že vzpomínky nadětství a obzvlášť na babičku máme všichni společné bez ohleduna to,co máme na sobě a jakou značkou auta se přemisťujeme posvětě. Zasese dostavilo známé kouzlo, můj obrázek spojoval lidi zdánlivěneslučitelné, na rozdíly došlo, až když zákazníci luxusníchobchodů, zvyklí,že si mohou koupit cokoli, zjistili, že moje originálynejsou na prodej, jen reprodukce, o které nemají zájem, protože oni kupujíjenom originály. Těžko se mi vysvětlovalo, že za originál považujitu nádhernou adokonalou ideu, která ke mně přichází ze světa fantazie,ato co vytvářím na papíře, je už vlastně z duchovního hlediskaprvníkopie,kterou chci zachovat pro všechny lidi bez rozdílu, kteříse přijdou podívat na mé výstavy, nebo navštíví plánovanou galeriimýchobrazů, ve které by všechny originály tvořily ucelený svět fantazie.

Jeden velkopodnikatel, čerstvě zklamaný z toho, že všechnonení na prodej, se mě zeptal, jestli člověk musí býtuvnitř happy,když kreslítakové obrazy. Odpověděla jsem mu, že by bylo těžké nakreslitdvě koťata, jak se na lavičce perou o klubíčko, kdybyměl člověk nadně své duše jenom skepsi a zklamání. Pokýval hlavoua řekl, že v tompřípadě mi závidí můj krásný život. Je opravdu co závidět?Radost ze života není dar, který člověku jen tak spadnedo klína, jeto někdy zatraceně těžká práce nenechat si tuhle dětskouradost otrávit všudypřítomnou negativitou.

Spousta návštěvníků projektuvšak byla upřímně nadšená, Obhajobě pastelky se dostalovelkého uznání –byla jsem se svou prací zařazena do prestižního Almanachučeskýchosobností– české obdoby knihy Kdo je kdo. Přitáhla jsem všaktaké pozornost poletujících chřipkových virů, a tak jsem druhoupolovinu kreslení strávila s nosem červeným jako děda mráz.

Slavnostní předání obrazu řediteli Dětského domova vKlánovicích panu Nejezchlebovi proběhlo ve Vinohradskémpavilonu těsněpřed Vánoci. Měla jsem tak možnost zahlédnout aspoňněkteré z dětí,kterým bylobraz určen. Patronkou tohoto předání se stala populárnízpěvačka Leona Machálková, která svým energickým projevempři písni„Svět je plnej bláznů“ přispěla k euforické náladězávěrečného programuStromu splněných přání a roztančila děti i dospělé v publiku.