JIČÍN MĚSTEM POHÁDKOVÝCH ŘEMESEL
aneb Řemeslo a umění

Základní osnovou letošního festivalu Jičín – Město pohádky byly tvůrčí dílny vedené studenty a absolventy nejrůznějších výtvarných škol a řemeslných učilišť. Počasí se rozhodlo, že to mladým tvůrcům neusnadní, a tak se choulili nad svou často fyzicky náročnou prací pod chatrnými altánky, které je uchránily sotva před deštěm, ale rozhodně ne před zimou. Tesali, tkali, sochali, kreslili, malovali, vyřezávali, šili a bůh ví co ještě velice udatně a statečně, a tak to počasí nakonec vzdalo a na finále festivalu i výsledná umělecká díla se usmívalo sluníčko.

Tématem mého obrazu, který byl dokončen včas navzdory zimě, dešti a mému úpornému nachlazení, byl také pohádkový řemeslník – javor, malíř podzimu. Malíři jsou dnes oslavování jako umělci, ale staří mistři z dávných dob, kterým se klaníme a obdivujeme, bývali ve službách mecenášů pouhými řemeslníky a v mnoha případech se nedochovalo ani jejich jméno. Umělci se vyzdvihují do nebes, ale řemeslná dovednost se z výtvarného umění kamsi vytratila. Cení se nápad, okamžitý efekt, vše, co burcuje, šokuje a reflektuje naší rozervanou a přesto velmi pohodlnou současnost. Za umění můžete prohlásit třeba koště s navlečeným kondomem. Zdá se vám to za vlasy přitažené? Chybí už jen nápaditý název, třeba "Adam" a samozřejmě akademický titul. Potom si už hodnotu uměleckého díla nikdo nedovolí zpochybnit. Na takové dílo se však člověk podívá jednou a v nejlepším případě se mu zasměje jako dobrému vtipu. Proč by se ale na něj díval podruhé?

Dílo hodné obdivu odborníků vzniká většinou rychle a živelně. "Když to nemám do večera hotový, tak bych to nejradši vyhodil z okna!" prohlásil jeden umělec, který se úplně osypal hrůzou, když jsem mu řekla, že mi trvá zhruba sto hodin, než nakreslím jeden obraz. Arogance umělců pyšných na své tituly a na odkaz svých učitelů, který jim umožňuje vysmívat se laickému publiku, vyvolává v chápání obyčejných lidí agresivní reakci. Slovo umělec tak můžete zaslechnout i jako nadávku, která ve svém obsahu zahrnuje podvodníka a povaleče. Do úplného pozadí se dostává poctivá řemeslná práce, pokorná meditace, která v sobě sčítá energii stovek hodin soustředění. Lidé, kteří opravdu něco umí, sami sebe proto raději neoznačují za umělce, ale za řemeslníky.

Prohlašovat mou techniku pastelek za řemeslo je však asi také troufalost. Pastelky se přece podobají mistrovským technikám asi jako dětská kudlička řezbářskému dlátu. Moje nadaná maminka mi však dokázala se skládací rybičkou nabroušenou o kámen vyřezat z pokroucených bukových větví nádherné víly, které měly nejen výraz v obličeji, ale daly se postavit na nohy a udržely rovnováhu. Krásnější řezbářskou práci jsem od té doby neviděla. Věda o umění si však osobuje právo označovat některé techniky za umělecké a jiné za nevýtvarné, jako by záleželo na prostředku, který si tvůrce zvolí, víc, než na myšlence, kterou dokáže vyjádřit.

Pastelky jsou exemplárním příkladem tzv. nevýtvarné techniky. V tomto předsudku byli všichni přítomní studenti výtvarných škol náležitě vyškoleni, a tak je velmi zajímalo, co na vlastní oči uvidí. Nejdřív se k mému stojanu trousili jaksi na zapřenou, ale v průběhu týdne už u mě bezostyšně trávili dlouhé chvíle a kupovali si pastelky, aby provokovali své profesory, kteří mě většinou obloukem obcházeli. A čím si tato "nevýtvarná technika" získala jejich obdiv? Viděli prý, že se pastelkami nedá nic ošidit. Každý milimetr má svou důležitost. Prozradí všechno o tom, jestli ten, kdo s nimi vládne, umí nebo neumí kreslit. Navíc se nedají opravovat. Dají se ostře ořezat, a tak mohou být obrazy plné detailů, které v sobě nesou příběh. Každý obraz se pomalu rozkrývá, takže si pokaždé všimli něčeho jiného. A pastelky jsou také posly všech barev duhy. Bylo by svatokrádeží zašpinit je šedí, hnědí a černí nebo je ušmudlat velkou příměsí běloby, jak se učí na školách. Jeden student mi v úžasu řekl: "Teď teprve vidím, jak krásné mohou být na obraze barvy." Dostala jsem však i docela šokující komplimenty. "To vypadá jako by to tiskly stroje," opakovala v mnoha obměnách velká spousta dětí. Nezbývalo mi než žasnout, jakou bezmeznou důvěru v techniku dnešní doba vzbuzuje, a jaká nedůvěra v lidskou práci se pak mezi lidmi rozmáhá. Proto je vždycky dobře, když je řemeslníkům vidět pod ruku, teprve pak je zcela jisté, že jejich práci nikdy nezastanou stroje. A tak sláva řemeslníkům, vždyť Rumcajs byl také na počátku švec, i když letos se svým loupežničením oslavil už čtyřicáté narozeniny!