Jindřichův Hradec aneb Čarodějky letní bouřky

Vzpomínky výtvarnice Marie Brožové na veřejné kreslení v Jindřichově Hradci.

Loni, když jsem se vracela s projektem Obhajoba pastelky do Jindřichova Hradce, cítila jsem se zvláštním způsobem vyznamenaná, protože se mi podařilo podruhé vstoupit do stejné řeky, jako bych jen tak mimochodem překlenula uplynulý rok a vstoupila do stejné reality. Snažila jsem se tenhle vzácný dar osudu vychutnat až do poslední kapky, jako bych věděla, že ani nedělňátka, jako jsem já, nemohou doufat v opakované zázraky.

A opravdu, když jsem se letos do Jindřichova Hradce vrátila potřetí, měla jsem pocit, že jsem v nějakém úplně jiném městě. Nevím, jakou roli v tom prvním dojmu sehrál vypuštěný rybník Vajgar, kvůli kterému zámek přišel o své podmanivé kouzlo zrcadlení. Nevím ani, nakolik bych musela dát za pravdu nesmrtelné myšlence Herakleita z Efesu, podle které nemůžeme vstoupit dvakrát do stejné řeky, protože je v ní jiná voda, ale také proto, že my sami jsme už jiní. A když jsem se dívala, jak ve Vajgaru bagrují kaly ze dna, napadlo mě, jak hezké by bylo, kdyby se i duše dala vyčistit stejně snadno jako zanesený rybník.

Atmosféra mnoha míst se změnila k nepoznání - magie 15. poledníku jako by vymizela, i když ho teď viditelně označuje kovový pás v mnoha jazycích, díky kterému turisté nemusí zmateně bloudit kolem kostela a ptát se místních, kudy že ten slavný poledník vede. Dnes dokonce mohou obdržet dekret o jeho překročení. Ale všechna místní strašidla v čele s babičkou paní Šoršovou, která byla tak stará, že už si ani nepamatovala, kolik jí je let, jako by se spakovala a odešla o dům dál. Ale kdoví, možná se jen lidem přestala ukazovat.

Byla jsem docela ráda, že se kreslení přesunulo z poledníku na hlavní Náměstí Míru do rozkvetlého podloubí renesančního Langrova domu. Stará místa jako by oněměla, ale o to krásnější bylo objevovat místa nová. Od mého stojanu bylo jen pár kroků do Itálie, stačilo projít chodbou Langrova domu a vstoupit do dvora - oázy plné zeleně a barevných květin v rozmanitých nádobách, kde se tak dobře odpočívalo po namáhavé práci se skládáním venkovní expozice.

Pokaždé jsem objevila nějaký nový detail. Mladý stromek vzácného jinanu dvoulaločného, známějšího pod latinským názvem ginkgo, který je nejstarší ze všech druhů stromů a představuje vlastně živoucí fosilii starou sto milionů let. Do parků se dostal v 18. století z čínských chrámových zahrad a vždycky mě potěší, když vidím, že vedle mohutných velikánů vyrůstá i nová generace. Jindy jsem si všimla hlavy žáby vytesané do kamenné studně nebo skalniček, které nevyrůstaly z květináčů, ale přírodně vyhloubených kamenů. Nakonec jsme se díky panu Langrovi směli podívat i do tajemných historických sklepů zatočených pod domem.

Co však zůstalo stejné byli nesmírně přívětiví lidé, které potkáte jenom v jižních Čechách. Už teď se mi po nich stýská. Potěšilo mě, že se shodli na tom, jak se mi podařilo vystihnout trochu hustou atmosféru nad Jindřichovým Hradcem. A doufali, že napětí pomine stejně snadno jako na obraze. Díky všem těm milým lidem mě Jindřichův Hradec zase chytil za srdce a neváhala jsem přislíbit, že se do něj příští rok vrátím.

Nápad na obraz ke mně vždycky přichází až na místě. Podivně napjatá sršící atmosféra města mě inspirovala k žertovnému obrazu Čarodějky letní bouřky, na kterém se vysoko nad Hradcem mračí temná oblaka, kterými sviští krásné čarodějky na košťatech a třískají nádobím, od kterého odletují blesky. Na druhém konci oblohy však už zase prosvítá slunce a na město padá duhou prozářený déšť. Všichni obdivovali, jak jsou čarodějky podivuhodně krásné, a děti se divily, protože takové čarodějnice z pohádek neznaly. Já jsem však přesvědčená, že to je pravá tvář čarodějek, protože co jiného by si taková čarodějka vyčarovala než mládí a krásu?

Zažila jsem krásné setkání s holčičkou, která se bála bouřek. Maminka jí říkala: "Vidíš a my jsme si myslely, že se tam nahoře srážejí mraky. A zatím jsou tam takové krásné čarodějnice, které někam letí vařit nějakou baštu, a blesky jsou z toho, jak do sebe naráží jejich nádobí. To už se bouřky nemusíme bát."

Doufám, že to pomohlo, protože i já si vzpomínám, jak jsem se díky svému dědečkovi přestala bát bouřek. V nejútlejším dětství jsem se asi nejvíc bála bouřek a pavouků. A jednou se stalo, že nás s dědou chytla strašlivá bouřka cestou na autobus z chaty domů do Prahy. Tak tak jsme doběhli k zastávce, kde jsem stála jsem v mokré pláštěnce pod maličkou stříškou a ke všemu v ní měl napletenou pavučinu obrovský pavouk. Přemýšlela jsem, co je hrůzostrašnější, jestli déšť nebo pavučina, a děda mi začal vyprávět pohádku o tom, jak se ten pavouček má, že je v tomhle počasí v suchu doma, zatímco nás čeká ještě daleká cesta. A co teprve bouřka, kde ta má domov?

Nevím, jaké kouzlo ten příběh obsahoval, ale na pavouka jsem se začala dívat přátelštěji a hromy a blesky už mě tolik neděsily. Dnes pavouky obratně chytám do skleniček a vynáším před práh a na bouřky se těším, protože vím, že pročistí vzduch, aby krásné léto mohlo pokračovat - tak jako v Jindřichově Hradci. Čarodějky letní bouřky byly k mému kreslení vlídné, třískaly hromy a blesky jenom v noci. Po všechny dny kreslení mezi rozkvetlými ibišky paní Langrové svítilo horké letní slunce, před kterým mě ochránil překrásný oranžový klobouk z nádherné galerie Inspirace manželů Langrových.