Kutná hora potřetí aneb Gotika jest kámen a vítr

Vzpomínky výtvarnice Marie Brožové na již třetí veřejné kreslení v Kutné Hoře.

"Gotika jest kámen a vítr", těmito poetickými slovy začíná kutnohorská pověst o věčně hladové skučící Meluzíně, která mě inspirovala k již třetímu obrazu kreslenému v Kutné Hoře. Netušila jsem, že moje troufalé rozhodnutí nakreslit vítr u Chrámu sv. Barbory, "jenž vzdouvá štíhlé ráhnoví pilířů, otvírá květy fiál, řasí roucha kamenných světců a láme žebroví" přivolá vítr, aby se mi předvedl v plné síle.

Měla jsem co dělat, aby mě neodfouknul i s kyblíčkem pastelek, když jsem odhodlaně kreslila jeho odulé tváře s modrými pihami a modravé kudrny s ptačím hnízdem, které vzal s sebou, když plašil ptáky, anděly a okřídlené Pegasy odpočívající na střeše katedrály. Nedostala jsem sice od větru políček, jako ponocný v citované legendě od Rudolfa Matyse, ale přesto jsem cítila, jak prověřuje mé odhodlání a vytrvalost - začátkem července jsem skoro po celou dobu kreslení musela nosit své zimní oblečení.

Od prvního dne jsem cítila magickou přítomnost kutnohorské Meluzíny, která mi nahlížela přes rameno a jakmile jsem se na chviličku odvrátila od obrazu, pošeptala škodolibě malé holčičce, aby se vrhla na mé pastelky a pustila se do kreslení - kde jinde než na bílé ploše mého obrazu. Dřív než jsem stačila zasáhnout, zdobil střední část obrazu neuměle načmáraný kruh. Polilo mě horko (pastelky se nedají vygumovat), ale pak jsem si s úžasem uvědomila, že právě v tom místě má podle mé představy mít vítr hlavu. Zdálky jako bych zaslechla, jak se mi vítr vysmívá.

Putovní projekt Obhajoba pastelky se jen málokdy na nějaké místo vrací, ale do Kutné Hory před Kapli Božího těla u Chrámu sv. Barbory jsem se vracela jako domů. Od začátku mě vítali staří známí, dokonce prý kvůli mému kreslení odložili dovolenou. Taková slova zahřejí i v plné palbě ledového větru, který vhání slzy do očí.

Můj nejskalnější kutnohorský návštěvník, zdatný cyklista, který prý letos oslavil neuvěřitelné 75. narozeniny (kéž bych tak byla v jeho kondici), mi vyprávěl krásnou geologickou pohádku o druhohorním křídovém moři, které pokrývalo celou Kutnou Horu a vykukoval z něj jenom vrch Kaňk. Díky tomuto prehistorickému moři můžete v kvádrech pískovce, ze kterého je postavený Chrám sv. Barbory ale také sochy u jezuitské koleje, najít nesčetné mušličky, které se třpytí ve slunečním svitu.

Chrám sv. Barbory zrovna prochází rozsáhlou rekonstrukcí, a tak má vítr další hračku na hraní - může rumplovat s lešením a strašit restaurátory, kteří narozdíl od andělů postrádají křídla. Dívala jsem se, jak vyměňují střešní krytinu, která mi připadala na břidlici poněkud příliš pravidelně umělohmotná. Svěřila jsem se se svými obavami panu cyklistovi - geologovi, a ten mi vysvětlil, že v dnešní době se břidlice opracovává strojově. Staré břidlicové tašky se štípaly ručně a tak byly nepravidelně olámané. Já jsem ovšem na svém obraze zůstala u těch starých, které si nespletete s asfaltovým šindelem. A v každé z těch nakreslených břidlicových tašek je schovaný nějaký příběh, se kterým se mi svěřili návštěvníci mého kreslení, ať už místní nebo poutníci, kteří za Obhajobou pastelky podnikli dalekou cestu. A všechny ty příběhy spojuje znovuobjevená dětská radost žít anebo touha znovu vstoupit do dětských šlépějí a pokračovat tam, kde tuhle radost zakalily negativní zkušenosti nebo rutina - třeba i s pastelkami v ruce.

Měla jsem to štěstí setkat se s jedinečnými talenty, které přispívají k tomu, že je svět krásný. Například Simona Koryntová je mladá kouzelnice, která přichází s ucelenou vizí "hravé zahrady", ve kterou se může proměnit každá zahrada, když ji zabydlíte roztodivnými bytostmi z její air-brushové dílny. Holandská sochařka Barbara Roling dává keramice nový rozměr svými rozmanitými rohy hojnosti barev i tvarů, které jako by přinášela rovnou z rajské zahrady.

Díky restaurátorovi a ladiči hudebních nástrojů Tomáši Krbílkovi jsem se dozvěděla, že je můj prastarý malířský stojan, na který nedám dopustit a který mě podpírá už tři roky projektu veřejných kreslení, vyrobený z bukového dřeva. Buk je pro mě jedním z nejsilnějších stromů, obdivuji se jeho majestátní kráse ve všech ročních obdobích a odmalička mě provázejí na cestách jeho stříbrné oči. Tomáš Krbílek také podal mému stojanu první pomoc, když ho nasupený vítr na závěr jednoho dne už bez obrazu zákeřně srazil k zemi a vymknul mu pár obratlů. Měla jsem možnost pozorovat, jaké to je, když si někdo umí s dřevem povídat.

A aby toho ledového větru nebylo málo, naučili jsme se chodit na smaženou zmrzlinu do restaurace U hrnčíře, na zahrádku odkud je impozantní výhled na osamělou věž Sv. Jakuba. Kolem nás se plížily stíny mlsných koček a v korunách ovocných stromů se ptáci loučívali se sluncem. Pootevřel se mi pohled do světa utajených dvorů, které svírají dobře známé ulice - svět ticha obklopený pulsujícími tepnami turistického ruchu.

Když se mě jedna paní novinářka zeptala, co budu v Kutné Hoře kreslit příště (protože nikdo nepochybuje o tom, že se zase začátkem července v Kutné Hoře objevím), vyslovila jsem přání nechat se inspirovat právě kostelem sv. Jakubem.