TJ Lokomotiva Plzeň a Národní dům na Vinohradech v Praze
aneb Proč Obhajobu pastelky potkáte jako kulturní doprovod na veletrzích

Uplynuly více než tři roky putování projektu Obhajoba pastelky a přesto by spousta lidí z řad laické i odborné veřejnosti ráda viděla mé veřejné kreslení jen na místech bohulibých, jako jsou galerie, knihovny a jádra historických měst. Kdykoli tyto meze překročím a zavítám do míst, která jsou tak zvaně „komerční“, obrací často i moji skalní příznivci oči v sloup a v nejlepším případě o mém počínání zdvořile mlčí. Smyslem projektu Obhajoba pastelky však není jenom ukázat, co se dá nakreslit obyčejnými pastelkami. Často mám pocit, že ještě důležitější je hodit záchranné lano všem lidem, kteří navzdory rostoucímu blahobytu strádají na duši. V dnešní době je až příliš snadné ztratit pocit radosti ze života, přetrhnout pouto s dítětem, kterým jsme kdysi dávno byli. Pro většinu lidí se jakákoli kreativní činnost, která právě tuto základní radost a pocit naplnění člověku přináší, zdá být mimo jejich dosah. Přitom často stačí jen pár vlídných slov, chvilka volného času a obyčejné pastelky k tomu, aby vzrušující dobrodružství tvořivosti mohlo znovu začít.

Hledající lidé, kteří s pocitem prázdnoty v srdci před sebou tlačí plný nákupní košík, často rezignovali na hodnoty, které přináší tak zvané umění. Není divu, když absolventi uměleckých škol nazývají své kolektivní výstavy odvážnými hesly typu „city jsou přežitek“ a uznávaní odborníci označují krásu v umění za kýč. Tento typ hledajících lidí potkáte nejčastěji právě na místech komerčních a medicína naděje snadno dostupné tvořivosti, kterou projekt Obhajoba pastelky přináší, má právě pro ně největší význam. Jejich reakce patří k těm nejspontánnějším, často spolu dumáme nad největším paradoxem dnešní doby – čím více důvodů ke štěstí máme, tím méně jsme schopní se z nich radovat. V tu chvíli se často objeví vzpomínky na vzdálené časy dětství, kdy nám všechno připadalo krásné, kdy čas těšení se byl snad ještě krásnější než okamžik uskutečnění našich přání. A ze všech těch vzpomínek vyplývá, že vztah, který si vytvoříme třeba i k obyčejným věcem denní potřeby, nemá nic společného s jejich finanční hodnotou, a naše skutečná přání jsou na míle vzdálená od požadavků, které nám diktuje reklama a společenské postavení.

Pozvání na veletrh Žena a domov pořádaný v hale Lokomotiva v Plzni jsem přijala hlavně kvůli Plzeňákům, kteří mě před dvěma lety vřele přijali v rámci mého veřejného kreslení ve Studijní a vědecké knihovně Plzeňského kraje, kde vznikl jeden z mých nejlepších a nejoblíbenějších obrazů vůbec – Kniha života. Potěšilo mě, kolik lidí si na můj projekt pamatovalo a udělalo si za mnou cestu i na komerční veletrh, často proti svému přesvědčení. Jedna babička dokonce u vstupu hrozila prodavačům vstupenek holí, že vstupné platit nebude, protože nejde na veletrh, ale POUZE na paní Brožovou – a pak si s pocitem zadostiučinění prohlédla mou výstavu, postála u mého stojanu a dolů mezi stánky opravdu nesešla. Ale ještě víc bylo lidí, kteří se vydali na veletrh, kde mohli najít spoustu zajímavých podnětů, a přesto nečekali, že se setkají s uměním, které je osloví prostou krásou a srozumitelností.

V Národním domě na Vinohradech v Praze Obhajoba pastelky zase dostala krásný prostor v sále přímo pod proskleným stropem, který vrhal ideální světlo pro práci malíře, a dost místa pro výstavu, na které pražští příznivci mohli shlédnout nové obrazy z veřejných kreslení. Tématem pro obraz společný pro oba veletrhy se stala Maminka jablůňka, další z cyklu „Duše stromů“. Rozesmátá maminka na něm malému děťátku ukazuje, jak je svět krásný, a chlapec v bezpečí maminčina náručí vnímá svými čistými smysly nejen fyzickou krásu dozrálých jablíček v podzimním sadu, ale i jemnohmotnou přítomnost bytostí, které nám dospělé myšlení zabraňuje vidět. Sama sebe jsem se ptala, kde se v listoví jablůňky berou duhová paví pera, než mi nic netušící kamarádka Lili přinesla nádherné paví pero jako dáreček. Dostala jsem tak roztomilé znamení, že na světě nejsou žádné náhody a život je tím krásnější, čím méně se snažíme rozumově zasahovat do dokonalých vizí, které k nám přicházejí z krajiny fantazie.

A na závěr jeden krásný příběh za všechny ostatní – v Národním domě na Vinohradech mě navštívila moje nejpilnější „žačka“, obdivuhodná paní Marta, která potkala můj projekt před rokem (na místě jak jinak než komerčním) a díky pastelkám v sobě oživila plnou radost z tvořivosti i v seniorském věku. Přinesla mi velmi povedený obrázek a také památník, s prosbou, jestli bych jí do něj něco malého nenakreslila. Obvykle taková přání musím odmítnout, protože je moje technika opravdu velmi časově náročná, ale pro paní Martu jsem ráda udělala výjimku. Večer jsem památník otevřela a se zatajeným dechem jsem se probírala zažloutlými stránkami. Zápisy byly velice podobné těm, které já mám ve svém památníčku ze školních let, stejné říkanky, v růži je láska v pomněnce žal, ale tyhle byly datované v době před padesáti lety. Byl to zvláštní pocit, pastelky klouzaly po starém hlazeném papíře, moc se jim kreslit nechtělo, ale přesto se mi podařilo naznačit obrysy sluníčka s pastelkou. Paní Marta mi řekla, že památníček odkáže vnoučatům – a kdo ví, třeba ho nějaký malíř otevře za padesát let a podiví se, tak jako jsem se já podivila nad rychlou skicou kocoura od Ondřeje Sekory, který prý náhodou navštívil jejich školu a děti byly na jeho návštěvu náležitě vybavené svými památníky.