Městská knihovna v Praze aneb Oáza klidu uprostřed velkoměsta

Vzpomínky výtvarnice Marie Brožové na veřejné kreslení v Městské knihovně v Praze.

Narodila jsem se v Praze, prožila jsem v ní většinu života, stále se v ní cítím doma více než v jakémkoli jiném městě, a přesto se mi ve svých proměnách odcizila. Ta moje Praha, kterou jsem vídala očima dítěte, byla plná kouzel, tajemství a tichých zákoutí. Bylo v ní možné mluvit se sochami na Karlově mostě, toulat se  pustoprázdným areálem Pražského hradu, šeptat starobylému městu svoje nápady a slyšet, jak mi odpovídá. Tichou krásu vnitřní nahradila okázalá krása vnější, snad s výjimkou několika zapomenutých koutů, kam turista zavítá, jenom když zabloudí. Asi proto jsem Prahu opouštěla s lehkým srdcem, když mi bylo něco málo přes dvacet, oklepala jsem se ze zklamání z  pobytu na výtvarné škole a začala se ve mně znovu probouzet dětská fantazie a radost z ničím neomezované tvorby. V té době mi velkoměsto připadalo čím dál tím víc rušnější, hlučnější a otravnější a utíkala jsem stále častěji do krajiny, kde jsem trávila ty nejkrásnější chvíle svého dětství, až jsem se jednou rozhodla, že už se  do Prahy nevrátím.

Ale moje rozloučení s Prahou je jenom relativní, okolnosti mě neustále nutí být s ní v kontaktu, a tak si aspoň hledám malé oázy, kam chodím pookřát, když se v mém rozvrhu vyskytne mezírka volného času. Mezi má nejoblíbenější místa zastavení určitě patří Městská knihovna v  Praze na Mariánském náměstí.

Nikdy neopominu nahlédnou do „studnice nekonečna“, jak jsem si překřtila pozoruhodné dílo slovenského výtvarníka Mateje Krena s  názvem Idiom – asi pětimetrový sloup vystavěný z knih před vchodem do centrální haly, do kterého je možné otvorem nahlédnout, a tam už na vás čeká nekonečno – iluze složená ze dvou zrcadel, jedno je pod vámi a druhé nad vámi. Tenhle závratný pohled mě rázem vrací do  doby dětských her, které byly hledáním nekonečna tak či onak často inspirované. Nejčastěji jsem vyráběla nekonečno právě tak, že jsem k  sobě přiložila dvě malá zrcátka a snila jsem o prostoru, který se  uvnitř zrcadlí. Snažila jsem se nahédnout dovnitř aspoň škvírkou, která by mě do té záhadné říše vpustila jako Alenku do říše za  zrcadlem. A pak už vejdu do světa knih, každá z nich je zase vstupem do nekonečného světa fantazie. Stačí jen otevřít a přečíst si pár slov.

Na většině veřejných kreslení v roce 2007 jsem kreslila obrazy z  cyklu Duše stromů do připravované stejnojmenné knihy. Už dlouho dopředu jsem pro vánoční kreslení měla přichystanou vizi víly Štědré Jedličky, která rozdává světlo a teplo a naděluje zvířátkům v lese. Kam jinam by se  tento obraz hodil víc než do Jedličkova ústavu a škol v Praze? A to jsem ještě netušila, že se tam vypravím se svou improvizovanou pastelkovou dílnou a zjistím, jak krásné prostředí mají žáci a studenti pro tvorbu a jak jsou v tvůrčí činnosti podporovaní.

Jak řekl pan ředitel Městské knihovny Tomáš Řehák ve svém úvodním projevu při slavnostním zahájení kreslení, knihovna by měla být v první řadě místem setkávání a tak to také bylo. Lidé, kteří se u mé výstavy a kreslení viděli poprvé, si vyměňovali kontakty a domlouvali si společné výpravy za málo známými památnými stromy. Někteří z nich dlouho postávali pod mým obrazem Dům knihy a opisovali si z té obydlené pyramidy z knih tituly, které ještě nečetli. O necitlivém přístupu ke stromům se mluvilo velmi často, protože vnímavý člověk nemůže přejít bez povšimnutí zprávu o tom, že je třeba vykácet aleje, protože prý je na silnicích příliš mnoho smrtelných nehod.

Vánoční tématika obrazu otevírala stavidla vzpomínek. Vyslechla jsem spoustu pozoruhodných životních příběhů. Nezapomenu na jednu upřímnou slečnu, vrcholovou sportovkyni, která jen s obtížemi hledala člověka, se kterým by mohla sdílet své duchovní zájmy ve sportovním prostředí. Cítila, jak kouzlo vánoc, které prožívala v dětství, každým rokem slábne, ale její moudrá maminka ji uklidnila, že bude zase vzkříšeno, až bude mít své vlastní děti.

Nezapomenu ani na vysloužilého herce, který kolem nás chodil studovat do divadelního oddělení a vyprávěl příběhy z dob, kdy hrával čerta v představeních pro děti. S vytržením popisoval zázrak improvizace, když mu jednou na jevišti přišlápli ocas, utrhli mu ho a bylo potřeba to nějak dětem vysvětlit. Mezi jevištěm a hledištěm plným dětí se rozplynula bariéra a rozpoutala se taková diskuse, že probudila z dřímoty i klimbající inspektorky, které měly za úkol na hru napsat posudek, až z toho začaly dezorientovaně tleskat. Hra zvítězila v hodnocení, ale když se pokoušeli zápletku s utrženým ocasem pro velký úspěch opakovat, už nikdy se jim to nepovedlo, protože bůh improvizace se už podruhé nedostavil. Projev tohoto pána byl tak upřímný a bezelstný, že jsem se skoro cítila provinile, když jsem viděla, jak čistou duši a dětské nadšení si člověk může dokázat uchovat navzdory úsměškům, které pro svou naivitu sklízí.

Potěšilo mě, že projekt Obhajoba pastelky přináší první vlaštovky – jedna pyšná maminka mi popisovala vítězství své školou povinné holčičky, která je inspirovaná mou pastelkovou technikou, ve výtvarné soutěži na Praze 3. Dostala na výběr ze dvou technik – vodových barev a kříd. Ona si však přinesla své pastelky a vymínila si výjimku. Porota žasla nad jejím výtvorem a udělila jí první místo.

Po dokončení, jen pár dnů před Vánoci byl obraz předán na místo svého určení na krásné vánoční besídce ve dvoře staré budovy Jedličkova ústavu na Vyšehradě, kde panovala hřejivá atmosféra navzdory mrazivému počasí.