Vodňany aneb jihočeská pohádka

Vzpomínky výtvarnice Marie Brožové na veřejné kreslení ve Vodňanech.

Tak už jsem zase ztloustla o dvě kila, ostatně jako pokaždé, když se s Obhajobou pastelky vracím z veřejného kreslení v jižních Čechách. Málokdy proběhne den, aniž bych dostala od milých návštěvníků projektu bábovku, koláč nebo aspoň pár buchet, když už jsem tak hodná a rozdávám kolem sebe tolik krásy. A ve Vodňanech jsem navíc objevila obzvlášť nebezpečnou sladkou past - nejkrásnější cukrárnu, ve které jsem snad v životě byla, cukrárnu U Anděla jen pár kroků od náměstí. Jakmile jsem ochutnala místní domácí pistáciovou zmrzlinu, bylo mi jasné, že jsou v téhle vlídné cukrárně s tajemnou hlubokou studní a spoustou nádherných starožitných věcí andělé častými hosty.

Doufám, že jsem Vás dostatečně nalákala, a budu lákat dál. Když si tam ke kávičce objednáte lahodnou zmrzlinu, nebo fantastické domácí dortíky paní Kunové, poproste o nahlédnutí do knihy hostů a najdete v ní i můj obrázek, jak jsem přistihla anděly při mlsání. A není to obyčejná kniha hostů, když ji otočíte vzhůru nohama a zalistujete, zjistíte, že je to bývalá účetní kniha a možná se Vám tak jako mně zastýská po dobách, kdy i tak utilitární věci jako účetní kniha bývaly krásné. Ale nostalgie v kombinaci s kávou a sladkostmi teprve vytváří tu správnou cukrárenskou atmosféru.

To jsem celá já. Místo vzpomínek na kreslení, už celý odstavec vzpomínám na sladkosti. Ale ve Vodňanech byly všechny smyslové vjemy sladké, barvy domů v barvách cukrovinek, sladké byly i úsměvy babiček, dědečků, maminek, tatínků, milenců i dětí, kteří k mému stojanu přicházeli většinou se zmrzlinou v ruce a v báječné náladě. Sladké mi připadaly i barvy západů slunce nad rybníky, které jsem pozorovala přes překrásný darovaný kámen zelenofialový fluorit, ve kterém nízké slunce objevovalo zázračně tajemné vnitřní krajiny.

Nasládlá vůně šeříků lemovala naše podvečerní procházky podél mlýnského náhonu do tichého království rybníků, kde jsme jednou dokonce objevili hnízdící labuť v ušlapaném rákosí, a to jsme se i trochu báli. Oblíbený místní čáp, který trůnil na svém komíně, se dokonce dostal na můj obraz, a to jsem se pak teprve dozvěděla, jak ho místní lidé adoptovali a jak o něj pečují. Loni, kdy prý přiletěl dřív než se jaro probudilo, dokonce zaměstnal místní hasiče, kteří mu nosili nahoru na komín potravu, aby chladné počasí přežil.

Vodňany žijí rybami a rybníky, na uvítanou jsem dostala pro štěstí keramickou rybu, a ani na mém obrazu nazvaném Vrba vlídná zpovědnice se nepásli na nebi beránci, ale pluly tam nebeské ryby. Není divu, že si tohle malebné městečko získalo srdce mnoha významných umělců, mimo jiné Jana Zrzavého, Mikoláše Alše nebo Julia Zeyera. I dnes jsou Vodňany plné výrazných osobností, jako je ředitelka městského muzea a galerie paní Jitka Velková, kronikář města pan Zdeněk Hruška, vynikající fotograf pan Karel Burda, kterého potkáte v jeho foto obchůdku na náměstí nebo sochař tělem i duší mladý pan Čejka, který Obhajobu pastelky z řad místního spolku velmi sympatických a přátelských výtvarníků navštěvoval asi nejčastěji.

Veřejné kreslení ve Vodňanech bylo v mnoha směrech mimořádné. Poprvé bylo zahájeno energickým hlášením v místním rozhlase. Doprovázela ho doposud největší výstava mých obrazů, kterých bylo osmdesát šest - včetně třiceti největších formátů A0 z projektu Obhajoba pastelky - ve velkorysých prostorech Muzea a Galerie ve Vodňanech. Projekt ve Vodňanech také přilákal rekordní počet školních tříd, nejen z Vodňan, ale i z okolních měst, mimo jiné až z Volyně a Prachatic. Ve všedních dnech se u nás střídala třída za třídou a když jsem ke konci týdne dostala desítky nádherných pastelkami nakreslených obrázků, měla jsem zase jednou pocit, že moje snažení má smysl a že opravdu záleží na tom, co dětem nabízíme.