O životě, vesmíru a vůbec

Výtvarnice Marie Brožová odpovídá na nejčastější dotazy…

• Čím jste chtěla být v dětství?

  Odmalička jsem se chtěla stát astronomem. Už v předškolním věku jsem uměla na obloze najít hlavní souhvězdí, pojmenovat nejjasnější hvězdy a učila jsem se nazpaměť jména měsíců všech planet. Četla jsem si jako u vytržení v astronomických knihách, kterým jsem příliš nerozuměla, ale opájela jsem se odbornými exoticky znějícími pojmy. S dědečkem jsem vedla dlouhé polemiky o nekonečnosti vesmíru a velkém třesku. Jenomže potom přišla škola a já jsem s velkým zklamáním zjistila, že mi to v číslech nemyslí. Z matematiky jsem na gymnáziu dokonce dělala reparát. Astronomie však zůstala mým velkým koníčkem a nedovedu si představit nic krásnějšího než noc strávenou na střeše s triedrem pod hvězdnou oblohou – oknem do vesmíru.

• Mělo vaše dětství vliv na vaši tvorbu?

  Naprosto zásadní. Vyrůstala jsem obklopená láskou a přijetím. Žádný nápad pro mě nebyl nemožný, navíc mi v jeho realizaci všichni doma pomáhali. To mi dalo do života nezpochybnitelnou jistotu, že to, co dělám je správné. Bez této jistoty se člověk málokdy odhodlá vyjít se svou tvorbou ven.

  Moje dětství bylo plné fantazie, měla jsem spoustu kamarádů mezi nejrůznějšími strašidly a přirozeně se u mně vyvíjel velmi blízký vztah k přírodě – za každou kytičkou jsem viděla vílu, která ji obývá, za každým stromem ducha, se kterým si můžu popovídat. Moje maminka mi pomáhala poznávat svět a naučila mě vnímat ho citlivě a barevně. Dokázala mi nejen pohádky číst z knížek, ale uměla vymyslet pohádku o všem zajímavém, co jsem viděla a k tomu mi kreslila obrázky. Naše společné kreslení patří k nejkrásnějším vzpomínkám na mé dětství.

• Jste člověk nebo elf?

  Tuhle otázku dostávám překvapivě často. Lidé mi říkají, že vypadám jako irská víla a pravda je, že jsem se od dětství cítila spíš jako přízračný pozorovatel než účastník všeho lidského hemžení a dění. Odmalička pro mě také bylo velmi jednoduché úplně se ponořit do světa fantazie a ztratit kontakt s realitou – obzvlášť ve škole… Dodnes se cítím lépe mezi stromy, květinami a kameny než mezi lidmi.

• V jakém jste znamení?

  Narodila jsem se přesně na nov, tedy s konjunkcí Slunce a Měsíce ve znamení Býka, které na mě svou charakteristikou naprosto přesně padne. Krásu světa poznávám všemi svými smysly, jsem tvůrčí, zarputile pracovitá a ničím se nenechám odradit.

• Co děláte když nekreslíte?

  Nejradši se toulám přírodou, zdravím se se svými známými stromy a kameny, naslouchám vodě v potoce, pouštím draka ve větru, dívám se do plamenů ohně, přecházím sněžné pláně, překračuji obzory. Každé jaro, ještě než vyraší plevel a obilí, s manželem chodíme na cestu za sluncem, kdy brzy ráno vstaneme a kráčíme za kotoučem slunce cestou necestou, na které objevíme spoustu netušených míst. Když se ven kvůli počasí jít nedá, velmi ráda si čtu.

• Co ráda čtete?

  Nejradši mám silné příběhy odvyprávěné krásným jazykem, které obsahují hlubokou životní moudrost. Mám ráda ruskou klasiku, Turgeněva, Gogola, Pasternaka.

• Nejoblíbenější knihy?

  Doktor Živago, Lovcovy zápisky, Večery na Dikaňce, ale také Na východ od ráje od Johna Steinbecka. Z poezie je mi nejbližší stará čínská, obzvlášť Chan Šan a Wang Wej.

• Jakou hudbu máte nejradši?

  Nejradši ze všeho mám ticho. Hudbu nikdy neposlouchám jako kulisu, musí mít obsah. Dávám přednost klasické hudbě (Borodin, Čajkovskij), ale obdivuji i výjimečné tvůrčí osobnosti, které se neustále vyvíjejí, neopakují se, jako je Paul Simon, Sting, Suzanne Vega, Jaromír Nohavica, Jiří Pavlica, Iva Bittová, Jan Burian. Hluboké souznění cítím s písněmi skupiny Majerovy brzdové tabulky.

• Dlouhá léta jste žili s manželem více méně jako poustevníci v lesích, co to pro vás znamenalo?

  V první řadě čas najít sebe sama. V dnešní době se příliš se spěchá, příliš brzy se od každé činnosti očekávají výsledky. Mladí lidé jsou nuceni přizpůsobit se požadavkům společnosti dříve, než vůbec zjistí, co by v životě chtěli dělat. Myslím si, že nejdřív je potřeba naučit se naslouchat kompasu svého srdce a snít o nejlepší možné životní cestě. Teprve když si člověk dokáže něco vysnít, může se snažit svůj sen uskutečnit. Potom je jeho činnost naplněna radostí, i když se výsledky nedostavují tak rychle, jak by si ostatní přáli.

• Co pro Vás znamená ekologie?

  Ekologie je bohužel jedním z nejčastěji zneužívaných pojmů, za které se dá schovat téměř všechno, militantním fanatismem počínaje a reklamní propagandou konče. Pro mě ekologie v první řadě znamená žít v souladu s přírodou, neplýtvat, neznečisťovat – učit se skromnosti. Když je člověk přejedený a zahlcený informacemi, chce se mu spát, rozhodně nemá ani pomyšlení na to, aby něco vytvářel.

• Ještě pořád nemáte doma televizi?

  Ne a už deset let mi vůbec nechybí. Vlákno, které mě spojuje s říší fantazie, je křehké. Nechci ho přetrhnout tím, že bych do sebe dobrovolně vpouštěla negativní a destruktivní informace, které stejně nemůžu ovlivnit. Informovanost je jedna z největších iluzí, které si moderní doba vytvořila.

• Působíte optimistickým dojmem, býváte z něčeho smutná?

  Jsem často smutná z toho, jak se lidé chovají k přírodě. S jakou arogancí a přezíravostí ničí něco, co je mnohem vyšší a důležitější než jsou oni sami. S velkou beznadějí také pozoruji, jak nenávratně mizí krajina pod nevkusným podnikatelským barokem.

• Máte vzory v umění?

  Vzory, kterým bych se chtěla připodobnit, žádné nemám, ale obdivuji tvůrčí mnohostrannost architekta, ekologa a malíře Friedensreicha Hundertwassera, poctivost a lásku ke dřevu sochaře Martina Patřičného, rozmanitost ilustrátora Roberta Innocentiho. Citově na mě nejvíce působí kresby Egona Schieleho. Zásadní vliv v dětství na mě měly ilustrace a animované filmy Jiřího Trnky. Jeho Staré pověsti české a Svět noci svatojánské pro mě zůstaly nejsilnějším uměleckým zážitkem.

• Co potřebujete k tvorbě?

  Ticho, prostor a klid. A nejlépe krajinu svého dětství – okolí Velkých Popovic – kde nejvíc cítím sepětí se zemí a nad hlavou otevřená okna do vesmíru.

• Co je pro vás nejdůležitější?

  Zachovat si uprostřed šílenství dnešní doby zdravý rozum.

• Jste trpělivá i v jiných věcech než v umění?

  Naprosto ne. Jsem odstrašující případ hospodyně a šílím, když se něco nedaří podle mých představ, tak jak jsem zvyklá s pastelkami v ruce. Obecně umím věci lépe vymyslet, než prakticky zrealizovat. Naštěstí mám šikovného manžela.

• Jak nese Váš manžel vaše tvůrčí povolání?

  Často vypráví, jak to vypadá, když se ráno probudím s nápadem na obraz. Barvitě líčí, jak mě musí nakrmit a dohlédnout na to, jestli nezapomínám pít, a hlídá mě, abych se svým tvůrčím zápalem nezničila. Jsem moc ráda, že mi s celým projektem pomáhá a že mě v mé práci po všech stránkách podporuje.

• Myslíte si, že je fantazie vrozená každému dítěti?

  Myslím, že ano, ale musí se včas začít rozvíjet. Pokud je vnímána jako pošetilost, nebo dotěrnost, zakrní a odumře. Fantazie je vzácné zboží, často se setkávám s maminkami, které si s lítostí stěžují, že je jejich děti prosí, aby jim vyprávěly pohádku, a ony si neumí nic vymyslet.

• V co věříte?

  Nejsem člověk víry. Náboženství vnímám jako výraz touhy člověka vyrovnat se s faktem smrti. Nevidím žádný důvod, proč by jedno náboženství mělo mít větší pravdu než nějaké jiné. Jestli v něco věřím, tak v sílu přírody, která člověka ani jeho představy o dobru a zlu vůbec nepotřebuje.

• Kdyby Vám zlatá rybka splnila tři přání, jaká by to byla?
  1. Aby se moje krajina neměnila k horšímu.
  2. Aby všichni lidé mohli dělat to, co skutečně chtějí, protože potom by se nám všem žilo na světě daleko příjemněji.
  3. Aby mně i manželovi sloužilo zdraví a zdravý rozum.
• Myslíte si, že je fantazie na ústupu?

  V dnešní době jsou lidé od rána do večera bombardováni lavinou informací, která se na ně řítí ze všech stran. Výsledkem toho je, že je vnitřní prostor člověka zahlcený, není v něm ani kousek prázdného místa, kam by fantazie nebo inspirace mohla vstoupit. Není to problém jenom dospělých přepracovaných lidí, často mě navštěvují děti, které mrzí, že je nic nenapadá. Někdy dokonce ani nemohou číst knihu, protože si pod slovy nic nedokážou představit. Svět, ve kterém vyrůstají je příliš dokonalý, dokonalé jsou i hračky, se kterými si hrají, nic není třeba domýšlet, nic není třeba vylepšovat. Mají všechno, na co si vzpomenou, přesto pociťují určitou vnitřní prázdnotu, touhu po něčem, co jim bylo odepřeno. To něco je právě zázračný dar fantazie, který i z úplně obyčejného života dokáže vyčarovat vzrušující, jedinečný, osobní příběh.

• Jak se díváte na fakt, že se tak dobře prodává kýč?

  Kdyby bylo v současném výtvarném umění víc krásy a harmonie, nemuseli by se lidé uchylovat ke kýči. Současné výtvarné umění se příliš vzdálilo chápání normálního člověka, hodnoty jako je krása a harmonie jsou vnímané jako cosi obscénního a nežádoucího. Většina lidí má pocit, že umění nerozumí, a já se jim ani nedivím, když se z umění dělá věda. Dnešní doba je velmi vědecká, technická a na rozum klade stěžejní důraz. Přesto si myslím, že vnímání umění je záležitostí citu a duše, a když někdo prohlašuje, že rozumí umění, podezírám ho, že je tak trochu snob.

Odpovědi na další dotazy najdete v sekcích:

O Obhajobě pastelky a veřejném kreslení | O technice pastelek | O námětěch obrazů