Holandsko aneb Elfové v Hobitíně

Vzpomínky výtvarnice Marie Brožové na veřejné kreslení v Holandsku, první zahranicemi České republiky.

První putování Obhajoby pastelky do zahraničí bylo spojené s velkým překonáváním sebe sama. Víc než kdy jindy jsme si s manželem uvědomili, jak nás zasáhlo a poznamenalo těch pouhých patnáct let, které jsme prožili v nesvobodě, než se v zemích českých usmálo na lepší časy. Máme iracionální kafkovský strach z překonávání hranic všeho druhu, strach z velkolepých příležitostí, na které sborem odpovídáme: "radši ne," protože " ano" je sice strašně lákavé a krásné, ale také strašně nebezpečné.

A přesto jsme bez rozmýšlení řekli "ano", když jsme po účasti na mezinárodním festivalu animovaných filmů AniFest 2005 dostali nabídku zrealizovat veřejné kreslení v Holandsku na škole Alexanderschool v Bennekomu u Arnhemu. Báli jsme se ciziny, ale přijetí bylo tak vřelé, že jsme se nakonec cítili víc doma než na mnoha místech v Čechách.

Holandsko mě na první pohled okouzlilo, plochá krajina s nízkými načechranými mraky, které se ještě nestačily potrhat o vrcholky hor, maličké domečky s maličkými nazdobenými zahrádkami, až by si člověk myslel, že zabloudil do hobitího Kraje. A lidé, to byli učinění hobítci, vřelí, pohostinní, přátelští, s velmi kladným vztahem ke všem pozemským radostem jako je jídlo, pití a všudypřítomná krása, která zahrnuje i předměty denní potřeby.

Díky našemu příteli Janovi, učiteli a malíři, který jako čaroděj Gandalf hobítky pozoruje s jistou dávkou shovívavosti k jejich dětinským rozmarům a radůstkám, jsme mohli aspoň malý kousek Holandska poznat nejen jako turisté zvenčí, ale i zevnitř. Na prohlídku hobitích obydlí však stačilo vyjít si na večerní procházku městem, protože v Hobitíně panuje zvláštní zvyk nechávat záclony do pokojů dokořán roztažené, aby bylo báječně vidět, co se skrývá na Dně pytle. Připadali jsme si jako Elfové na návštěvě, protože jsme obzvlášť v dětských očích působili exoticky a tajemně. Chvíli jim trvalo, než se osmělily a začaly s úžasem zjišťovat, k čemu se vlastně učí angličtinu. Pro mnohé z nich to byla první praktická zkušenost s anglickou konverzací.

I když bylo docela náročné vést celý projekt v angličtině, byli jsme odměněni hlubokou pohodou a souzněním, které nás po celé veřejné kreslení provázelo. Ani jeden agresivní výpad, žádné projevy závisti, vulgarity a malosti, kterým se bohužel v Čechách vyhneme jen málokdy. Jenom radost, úžas a nadšení - a nejen dětí, ale i jejich rodičů a ostatních lidí, kteří se přišli podívat na kreslení obrazu s názvem Vodopád, který doprovázel projekt s tématem vody. Smyslem tohoto projektu bylo přiblížit dětem vodu nejen z vědeckého a učebnicového pohledu, ale také v kontextu společenském, duchovním a uměleckém.

Děti pracovaly velmi samostatně a přestože překypovaly energií, neviděla jsem za celý týden ani jediný projev agresivity, přestože byl jejich školní režim velmi uvolněný a velkorysý. Ani jednou jsem neslyšela, že by na ně učitel musel zvýšit hlas a školní zvonek mi předvedli jenom jako kuriozitu. Není potřeba, děti se do školy těší, tráví v ní více času než doma (v Holandsku školní docházka začíná už ve čtyřech letech), dokonce i po vyučování přímo před okny sborovny hrají fotbal a křičí bez obav na celé kolo. Vždycky když míč narazil do okna, říkala jsem si: To by se v Čechách stát nemohlo. Ale prý se okno ještě nikdy nerozbilo...

Na závěr jsem od dětí jako poděkování dostala nádherný dar - knihu svázanou z jejich kreseb inspirovaných mým obrazem, ať už tématikou nebo technikou pastelek.

Připadám si až provinile, když takhle nekriticky chválím Holandsko a porovnávám ho se svými zkušenostmi z veřejného působení u nás v Česku, ale nemohu zapřít, že se mi v zahraničí pracovalo tak nějak lehčeji, nemusela jsem být neustále ve střehu, čekat, odkud přijde rána. Tady i pomalu dvacet let po převratu převládá v lidech pořád veliké napětí, pnutí, rivalita, horečná potřeba vydělat peníze, dohnat všechno zameškané, urvat co se dá a všechno, co s tím souvisí.

V průběhu veřejných kreslení mám velkou příležitost pozorovat, jak negativně ovlivňuje děti, když nad jejich hlavou rodiče mluví často o penězích. V Holandsku se mě ani jedno dítě nezeptalo na cenu mých originálů (i když angličtinou vládly celkem slušně a směle se vyptávaly na všechno možné i nemožné), v Čechách je to jedna z nejčastějších otázek - třeba i u školáků z první třídy a jak na takovou otázku máte odpovědět šestiletému dítěti?

A co dodat na závěr? Zjistili jsme, že Středozem je veliká a že jsou Elfové vítaní všude, kde jsou lidé dostatečně vnímaví ke kráse a poezii, i když je nakreslená pouhými pastelkami. A proto se určitě brzy zase vydáme na dalekou cestu.