Vzpomínky výtvarnice Marie Brožové na veřejné kreslení v Ostravě.
Každý ví, anebo aspoň tuší, že je Ostrava rázovitý region. Když se bratranec mého manžela, který žije v Ostravě, poprvé doslechl, že se toto mýty opředené město chystám navštívit s Obhajobou pastelky, zatvářil se posměšně: "Tož to se připrav, že za tebou přijde nějaký haviř a řekne ti: ty, děvčico, nechtěla bys robiť cosi pořadneho?" Ale já jsem stvoření nebojácné, a tak jsem se nenechala zastrašit. Navíc jsem si byla jistá, že taková vulgární a intelektuálně upozaděná individua se jistě obloukem vyhnou vyhlášenému Domu knihy LIBREX - jednomu z hlavních ostravských kulturních center, kde se veřejné kreslení mělo konat. Zážitky ovšem předčily všechna má očekávání.
Myslela jsem si, že mám se severomoravským živlem dostatečné zkušenosti, dostatečnou slovní zásobu a že mě už jen tak něco nepřekvapí. Můj manžel, který dětství prožil v blízkosti Ostravy, je studnicí těch nejneuvěřitelnějších pořekadel a popěvků. "Nezdvořaka poznaš razem, bezohledně pliva na zem," říkávala mu babička a děda mu zase zpíval: "Do Pěruna hujaja, hej rup, robiť budem ty aj ja, hej rup, padně aj norma nepoddajna, ať naše Ostrava je grifna i fajna!"
I přesto mě místní úsporné komunikační modely, které se naprosto odlišují od těch českých, poněkud zaskočily. Začínala jsem rozechvěle pracovat na obrazu Dům knihy, jednom z nejpodrobnějších obrazů, který jsem si rozplánovala na dvanáct dní práce. Celé hodiny se k nám nikdo nepřibližoval. Konečně jsem zaslechla hlas svého manžela, který vítal první nesmělé návštěvníky veřejného kreslení.
Dobrý den.
Ticho.
Vítejte na projektu Obhajoba pastelky. Tady mám pro Vás letáček o
celé akci a o práci mé manželky.
Ticho.
Když manželka jenom vystavovala, lidé jí nechtěli věřit, že jsou
její obrázky nakreslené pouhými pastelkami.
Ticho.
To už mě trochu znepokojilo a nenápadně jsem se ohlédla, jestli se manžel
nezbláznil a nepovídá si s přeludem. Ale stál tam bez pochyby on, obávaný
havíř, s neproniknutelným výrazem obličeje, stál a nehybně hleděl na můj
obraz. Manžel už se nezmohl na další slovo a havíř udělal pár kroků blíž ke
mně. Tak, teď to přijde, říkala jsem si. Teď mi řekne, že bych měla radši
"robiť cosi pořadneho". A havíř mlčel a hleděl. Najednou se rozesmál,
energicky mě plácnul do zad a prohlásil: Kurňa, tož to je nadhera!
Ostrava mě přijala s otevřenou náručí a těmi několika málo lidmi, kteří mají
pocit, že Praha začíná hned za hranicemi severomoravského kraje, jsem se
nenechala rozházet.
Ale Ostrava není jenom město havířů, je plná vzdělaných lidí s velkou vnímavostí a citem pro umění. Čím méně krásy mají možnost vidět kolem sebe, tím více si jí váží, tím lépe si uvědomují důležitost krásy v lidském životě. Velmi pozitivně mě překvapilo, kolik mužů se zajímá o mou tvorbu, kolik mužů čte knihy, kupuje obrazy. V našich krajích jsou tyto zájmy z velké většiny výsadou žen. Spousta lidí mi dojatě říkala, že jsou mé obrazy to nejkrásnější, co v životě viděli. Jeden pán zmínil jakýsi Rembrandtův obraz, který se zrovna vydražil za několik milionů či miliard, ale on ví už teď, že se mu ten můj obraz líbí víc, že má pro něj větší cenu, že kdyby se mu mělo něco stát, tak by uronil slzičku.
Ostrava je také plná výrazných, energických osobností, které nemají
nejmenší potřebu pilovat hrany svých ostrých názorů. A tak se člověk dozví, co
by se jinak nedozvěděl. Velký dojem na mě v tomto směru udělala paní Vaňková,
dáma, která organizuje bohaté kulturní dění v Librexu s obdivuhodnou vervou.
Dokázala by si poradit i s armádou nezvedených čertů, natož pak s plemenem
laxních novinářů, kteří neochotně referují o pořadech v Librexu, aby mu snad
zadarmo nedělali reklamu. Když přišli na mou akci skoro s křížkem po funuse,
zpucovala je tak, že se nezmohli ani na obvyklé prohlášení, že nejsou žádná
služba. Jen ukřivděně utrousili, že jsou z jiných novin, než si paní Vaňková
myslí. To je jedno, všichni jste stejní,
utřela je.
Stejně tak vyběhla i s jakousi znalkyní, která mou tvorbu z dálky označila
za strakatý kýč. Tak to si nasaďte brýle a jděte se podívat zblízka,
protože tohle žádný kýč není
poručila jí. Potom mi rozhořčeně vyprávěla,
jak před Muzeem výtvarného umění v australské Canbeře viděla dva monumentální
obrazy, jeden celý bílý a druhý celý černý. Popošla blíž, aby zjistila, jestli
název těchto pláten ozřejmí autorův záměr. První obraz se jmenoval Bílá plocha,
druhý Černá plocha. Referovala o tomto kulturním šoku své známé
kunsthistoričce, a ta k jejímu zděšení zaplesala: Ach, tady se umělec
dokonale vyprázdnil na plátno.
Ale paní Vaňkovou nikdo rohlíkem neopije.
Podle ní není vyprazdňování na plátno předmětem výtvarného umění ale
gastroenterologie.
Trochu ve stínu těchto titánů stojí nesmělé křehké duše umělců, kteří mají bez trnů a ostrých loktů v nekompromisní vyprahlé ostravské půdě těžký život. Obrovskou radost mi udělala jedna velmi plachá slečna, která mi přinesla jeden ze svých pastelkou nakreslených obrazů - světlo prosvítající zelenými větvemi stromů, obraz plný harmonické citlivé energie, učiněný balzám na duši a přesto ani nevím, jak se tato slečna jmenovala.
Ale to nejkrásnější mě potkalo poslední den veřejného kreslení, kdy už byl obraz Dům knihy skoro hotový. Obhajobu pastelky nečekaně navštívil Jaromír Nohavica, jehož písně utvářely krajinu mé fantazie a otevřely ve mně dveře do netušených světů. Díky jeho textům jsem už ve čtrnácti letech zjistila, jak nosnou, pevnou a zároveň průzračnou stavbu může mít katedrála vystavěná ze slov. O jakou dokonalost a srozumitelnost se člověk může snažit usilovat ve svém sebevyjádření. Až přijde příště, tak mu to určitě řeknu…
NAVŠTIVTE VIRTUÁLNÍ GALERII MARIE BROŽOVÉ www.galeriepastelka.cz,
kde najdete jak obrazy vytvořené při veřejných kresleních, tak i v ateliéru.
VYUŽIJTE MOŽNOSTI OBJEDNAT SI
podepsané autorské reprodukce připravené k zarámování.