Vzpomínky výtvarnice Marie Brožové na veřejné kreslení v Pelhřimově, v rámci festivalu Pelhřimov - město rekordů.
Když jsem v roce 2006 díky nominaci na titul rekordmanka roku s největším obrazem nakresleným pastelkami poprvé navštívila festival Pelhřimov - město rekordů, který každoročně pořádá agentura Dobrý den, byla jsem okouzlená nejen jeho spontánní vřelou atmosférou, ale v první řadě nevšedními rekordními počiny, které s plným nasazením a často ve svém volném čase uskutečňují úplně obyčejní lidé.V kontrastu se všemi těmi celebritami, které jsou vyráběné médii jako na běžícím páse, tito lidé, kterým je bohužel věnována mediální pozornost zanedbatelná, skutečně něco umí. Už tehdy se v mé hlavě zrodil nápad zachytit atmosféru tohoto krásného festivalu, která je praštěná a zároveň bere za srdce, a nakreslit obraz, jak jinak než rekordně velký, na kterém by bylo malebné město Pelhřimov v obležení těchto jedinečných a výstředních rekordmanů.
Jenže jsem věděla, že nakreslení tak velkého a detailního obrazu by si vyžádalo plných 14 dnů práce a z toho jsem měla docela strach. Ono to sice vypadá, že si jen tak v dobré náladě celé dny stojím u obrazu, kreslím si a ještě si popovídám s lidmi, ale skutečnost je daleko prozaičtější. Kromě velké psychické zátěže, protože nikdy nevíte, co kolemjdoucí napadne a přecejen jsme národ vtipálků, nás s manželem ještě k tomu čeká vyčerpávající fyzická dřina, obzvlášť pokud je třeba jako v tomto případě každé ráno vynosit stojan s obrazem a celou výstavu ven a po sedmi hodinách práce to samé absolvovat znovu a všechno zase uklidit. Přestože jsem rok od roku silnější (od manžela jsem dokonce k vánocům dostala činky), stále mám příliš křehkou konstituci na to, abych dokázala provádět tuhle každodenní kalvárii bez úhony. Díky všestranné podpoře agentury Dobrý den jsem se však rozhodla do téhle hraniční zkušenosti jít a stálo to za to. Navíc jsem měla štěstí, velmi často mi někdo ochotně pomohl, a tak mi zbývalo víc sil na kreslení rekordního obrazu, který 12 dní předem Pelhřimovu připomínal, že se chystá už 17. ročník festivalu.
Od prvního dne jsem zjistila, že formát papíru o rozměrech 185 x 125 cm napnutý na dřevotřískové desce má při veřejném kreslení svoje nevýhody. V první řadě je obraz nesmírně těžký, takže pouhé posunování nahoru a dolů na malířském stojanu se stává siláckým výkonem. Dalším problémem se ukázal být jeho rozměr, který přesahoval moje zorné pole. Když jsem kreslila na jedné straně bezmála dvoumetrové šířky a na druhou stranu zaútočilo batole s rukama od zmrzliny, neměla jsem šanci zabránit, aby mi zamazalo papír, ani skokem plavmo přes stoličku s pastelkami. Kéž by maminky chytaly své děti včas a kéž bych nemusela tolika lidem vysvětlovat, že na obrazy, obzvlášť ty rozkreslené, se nesahá.
Sílu k tomuto kreslířskému maratonu mi dodávala hned po ránu palačinková snídaně v hotelu Slávie, ale především nádherná setkání s lidmi, kteří se vraceli, aby se podívali, jak vidím jejich město. Mnozí se na obraze dokonce poznávali, obzvlášť děti, které se zúčastnily skládání monumentální české vlajky na Masarykově náměstí složené z barevných čtvrtek papíru. To mi pak hlásily, jestli držely bílou, červenou nebo modrou. Jeden dobře naložený opilec mě dokonce umluvil, abych ho nakreslila na rohu, kde vždycky váhá, do jaké hospody půjde. Mimochodem, zpočátku mě hojný počet opilců docela vyděsil. Tolik lidí v podroušeném stavu v dopoledních hodinách jsem viděla snad jenom v Ostravě ( a to jsem kreslila v knihkupectví), ale místní lidé mi brzy vysvětlili, že jsem se postavila na spojnici dvou vyhlášených lokálů, které se pro spoustu nešťastných existencí staly domovem.
Nejvíc ze všech návštěvníků nás určitě podpořil Petr Kozák, muž mnoha ohnivých talentů, fakír, který je navíc skvělým fotografem a vděčíme mu za obsáhlou fotodokumentaci celého rekordního kreslení. Navíc skoro každý den neváhal nasadit sílu svých paží, aby mě ušetřil od úmorné roboty při instalaci a deinstalaci venkovní expozice. Také mi nosil pro obveselení všelikou roztomilou havěť, jako jsou potkani, hadi a draci a plnou náruč inspirace. Díky němu jsem poprvé měla kolem krku hroznýše královského, jmenoval se Honza a vlnil se tak ladně, že by mě vůbec nenapadlo, že se kolem mého těla obtáčí živá váha deseti kilo. Muselo nám to slušet dohromady, protože se mě pak lidé s úžasem ptali: "Paní Brožová, to jsme nevěděli, že umíte vystupovat s hady?!"
Znovu jsem si připomněla, kolik se toho člověk dozví díky komunikaci se spoustou nejrůznějších lidí.Vůbec mě například nenapadlo, že tím, jak se prodlužuje věková hranice pro odchod do důchodu, děti přicházejí o cenný a nenahraditelný čas, který mohou strávit s babičkou a dědečkem. V pubertě už se to dohnat nedá. Dobře si vzpomínám, jak moc mi dalo, že se mnou doma pořád někdo byl a nemusela jsem své dětství přečkat ve lhostejné náruči institucí. A když jsme u těch institucí, trochu mě mrzelo, že v Pelhřimově zaváhaly školy, kromě jedné paní učitelky, která zachránila čest města a přivedla za mnou spoustu svých tříd. Dozvěděla jsem se, že se naše oznámení o konané akci často ani k učitelům nedostanou a končí v koši jako zbytečná práce navíc.
V jedné deštivé chvíli, když se na pár dní počasí totálně zkazilo a my jsme se museli uchýlit do podloubí, mně moc pomohl kamarád, který za námi nečekaně přijel z velké dálky, a nad šálkem horké kávy, kterou jsem svírala studenýma rukama, mi řekl, že i kdybych pozitivně ovlivnila jediné procento lidí, kteří se u mě zastaví, je to strašně moc. Na jeho slova jsem si vzpomněla, když mi o pár dní později jedna paní na rozloučenou řekla, že už dlouho myslela na smrt a žádné prášky jí nepomáhaly, ale mé obrazy jí prý připomněly, jak je svět krásný, a tak se rozhodla, že si to ještě rozmyslí.
Spoustu síly jsem také nabrala při cestě na nedaleký posvátný vrch Kremešník, ke které nás inspirovala nádherná kniha Pelhřimovsko a krásy Vysočiny očima fotografa Josefa Chaloupka. Na Křemešníku jsme opravdu vstoupili do jiné dimenze utkané z věčnosti, ze které jsme se jen neochotně navraceli zpátky do lunaparku marností naší horké současnosti. A pak už začal festival Pelhřimov - město rekordů. Na podium jsem bohužel neviděla přes monumentální pivní reklamu, a tak jsem jen z posledních sil po večerech mohla obdivovat takové zázraky jako je let indiánů Ptačích lidí Pšito Oyate nebo mramorová kytara, kterou dostal Štěpán Rak od skromného génia sochaře Jana Řeřichy a poslechnout si, jak zní kámen starý čtvrt miliardy let. Ale stálo to za to.
A když se mě pan Vaněk po dokončení obrazu na podiu zeptal, co umělec potřebuje, aby se dokázal uplatnit, odpověděla jsem, že tvrdé jádro, které ochrání všechno cenné, co v něm je, před útoky zvenčí. Slupka může být měkká a zranitelná, ale jádro musí zůstat tvrdé.
NAVŠTIVTE VIRTUÁLNÍ GALERII MARIE BROŽOVÉ www.galeriepastelka.cz,
kde najdete jak obrazy vytvořené při veřejných kresleních, tak i v ateliéru.
VYUŽIJTE MOŽNOSTI OBJEDNAT SI
podepsané autorské reprodukce připravené k zarámování.