Veletrh FOR KIDS a veletrh Esoterika aneb pastelky oslavují jaro

Moje kniha Duše stromů už se tiskla v tiskárně, nic už se  na ní nedalo změnit ani opravit, ale tématika stromů mě ani zdaleka neopustila. Už s velkým předstihem jsem věděla, že při jarních veletrzích, kterými projekt Obhajoba pastelky vstoupí do svého pátého ročníku 2008, budu svým obrazem oslavovat společně se skřítky jaro v  sasankovém háji.

Nápad na obraz „Bál v jarním háji“ ke mně přišel daleko dřív, než jsem mohla doufat v koberce sasanek. Ze všech stran tvoří pomyslný rám obrazu rozmanité ruce přírodních bytostí, krásné ruce lesních žínek ozdobené perlami rosy, zelené ruce s prsteny pampelišek, ruce z pučících větví i ruce z kořenů a všechny jako by chystaly cestu jaru, které přichází cestou vydlážděnou z podzimního listí. Už s konečnou platností zvítězilo nad zimou, a přestože je v  lese zatím spíš cítit než vidět, rozlévá se v nás pocit nekonečné úlevy. Tento podvědomý pocit nás jistě provází z dob, kdy člověk neuměl zimu přežít v takovém pohodlí jako dnes, že jsme tu zimu zase jednou přežili. Cožpak to není dostatečný důvod k oslavě? A tak na  obraze skotačí v divokém reji skřítkové a stromy jeden druhého vyzývají k tanci. „Smím prosit?“

Střešním oknem prostorného Pražského veletržního areálu v Letňanech na nás mrkalo jarní slunce. Po všechny čtyři dny veletrhu nám sluneční paprsek osvítil na pár hodin náš ostrůvek obrazů – výhledů do  krajiny fantazie a moje výstava i nově vznikající obraz budily zvláštní směsici respektu a něhy. Jestli prý nejsem víla, ptali se někteří návštěvníci mého manžela. Jiní o tom vůbec nepochybovali. Obcházeli výstavu, kroutili hlavou, nahlíželi do obrazů, jako kdyby to byla okna do jiného světa, a pak nám přišli říct, že takovou krásu na  veletrhu vůbec nečekali. Na to jsme mohli jenom říct, že manažerka veletrhu paní Alena Vrátná, které jsme vděčili za pozvání, má prostě výborné nápady. Spousta lidí přichází na veletrh bez konkrétního záměru, neshání třeba dlaždičky do koupelny, chce se prostě jen podívat na něco zajímavého. Tím víc je potěší, když je něco nečekaně chytne za srdce. Od jedné paní jsme dokonce dostali bonboniéru s báječnými čokoládovými bonbóny, aby nám nějak oplatila ten dětský pocit čisté radosti ze života, který v ní mé obrazy oživily.

Veletrh Forkids měl velice příjemnou atmosféru. Hned vedle nás začínala výstava For Garden a vzduch byl provoněný zelení a rašelinou. I my jsme si ze tří barev mulčovací kůry vyzdobili svůj plácek s expozicí. Ať žijí barvy! I jarně naladění lidé chodili barevněji oblečení. Naprosto nedostižně barevný však přišel jeden náš kamarád, který byl od hlavy až k patě oděn v indickém hábitu v barvě zářivě oranžové, která dokonale ladila s jeho rezavými vlasy, a s širokým úsměvem nám prozradil své nejnovější heslo: „Buďte jiní!“

Mezi oběma veletrhy sice nasněžilo, ale když se přiblížil veletrh Esoterika, na kterém jsem obraz měla dokončit, už zase vesele svítilo sluníčko. Měla jsem štěstí na krásné místo -prosklené průčelí pravého křídla Průmyslového paláce se proměnilo v prosluněný ateliér. Štěstí jsem měla i na lidi. Na rozdíl od loňského roku se mě nikdo neptal, jestli mé obrazy léčí játra nebo ledviny. Naopak, kniha Duše stromů, kterou jsme poprvé představili veřejnosti, se rozletěla podobně jako mé obrazy k lidem bez rozdílu věku, vzdělání nebo sociálního zařazení.

Velkou poctou pro mě bylo uznání malíře Zdeňka Hajného, kterému je sympatická forma mého projektu. Řekl mi, že je můj úspěch potvrzením toho, že je má cesta správná. Výstava Zdeňka Hajného v kostele sv. Rocha na Pohořelci v roce 1992 pro mě byla vůbec nejsilnějším zážitkem z výtvarného umění. Těch pár obrazů, které ke mně tehdy v tom hlubokém tichu a souznění promluvily, si nesu v srdci dodnes. Jsou to obrazy krajin, kterými se snad může procházet duše bez závaží těla. Moje obrazy jsou přesně opačné, plné prvotního okouzlení z rozmanitostí, které zažívá duše krátce poté, co do těla vstoupí. Přesto lidé často naši rozdílnou tvorbu srovnávají v síle prožitku. Jsem moc ráda, že  přijal čestnou úlohu kmotra mé knihy při slavnostním křtu v Paláci knih Luxor.

Při osobních rozhovorech jsem se setkala s velkým množstvím upřímně hledajících lidí, kteří chtěli najít způsob, jak v sobě oživit základní radost ze života, kterou viděli v mé tvorbě. Televizního redaktora, který na Výstavišti hledal odpovědi na otázku, co v  dnešní době lidem nejvíc chybí, však více než moje pastelková medicína zajímalo, že mám v šatníku seřazené šaty podle barev duhy. Ale tak už to prostě je, že média referují o něčem úplně jiném, než lidi skutečně zajímá tak vytrvale, že jim to lidé nakonec uvěří a pak se  sami sebe ptají, kde se v nich bere ten pocit prázdnoty.