Kdo by v dětství nesnil o tom strávit noc v zoologické zahradě? Slyšet všechny ty tajemné noční zvuky, které promění moderní civilizovanou ZOO aspoň v našich představách v divokou džungli? Všem našim kamarádům zazářily oči směsicí údivu a dobromyslné závisti, když jsme jim líčili, že nás čeká speciální Obhajoba pastelky v ZOO Liberec, při které budu v ZOO nejen každý den kreslit, ale budeme tam i nocovat.
Tento projekt byl kuriózní už od samého počátku. Věřili byste tomu, že se začal domlouvat v Holandsku? Když jsme byli v roce 2007 podruhé na pozvání v Nizozemí, vyšel o mně článek v novinách, který přilákal spoustu českých krajanů z celého středního Holandska. Mezi nimi byla i aktivní paní Jitka Srpová z Liberce, která jezdí do Holandska navštěvovat svou dceru a vnoučata. Paní Srpová je členkou občanského sdružení Faunus, které úzce spolupracuje se ZOO Liberec, a tak jsme nemuseli vhodné místo pro Obhajobu pastelky v tomto krásném městě dlouho hledat.
Zoologické zahrady jsou v dnešní době často vnímané jako archy chránící před vyhynutím živočišné druhy, které v přírodě ztratily vhodné podmínky k životu. S panem ředitelem Davidem Nejedlem jsme se shodli na tom, že by bylo třeba toto tradiční pojetí trochu poopravit a vložit do něj naději do budoucnosti. Proto jsem obraz nazvala „Archa hledá pevninu“. Archu představuje majestátní červený slon, který nese na zádech zvířata ze ZOO a vyhlíží přes moře, kam by svůj živý náklad mohl dopravit.
Od prvního dne kreslení jsme čelili opravdu velkému počtu návštěvníků. ZOO Liberec, nejstarší ZOO v naší zemi, je velmi oblíbená. Součástí veřejného kreslení mezi zebrami, slony a žirafami byla i malá pastelková dílna. Většina rodičů tuto možnost nadšeně přivítala, ale setkali jsme se také s překvapivým konzervatismem. „Přišli jsme se podívat na zvířátka, kreslit si můžeš doma.“ V očích dětí, které byly s tímto verdiktem odvlečené od pastelek, jsem si přečetla, jak smutně se musí žít v takové rodině malému človíčkovi, který má ještě oči doširoka otevřené, ale všechna dobrodružství jsou mu předem zapovězená. Jak prázdný a nezáživný musí být život pro lidi, kteří se už nechtějí ničím nechat překvapit a vítají jen to, co předem očekávají. Jakmile je něco zaskočí na jejich vyšlapané cestičce, vnímají to nepřátelsky.
ZOO Liberec se všemožně snaží tyto úzké mantinely rozšiřovat, svědčí o tom i podtitul jejího názvu: Místo setkávání lidí a zvířat. V areálu zahrady najdete překrásné dřevěné sochy, z nichž mnohé vznikaly přímo na místě, ZOO úzce spolupracuje s centrem ekologické výchovy Divizna a podílí se na projektu Pomoc budoucnosti určeném pro sirotky z Burkiny Faso. Možná jste zachytili zprávu o fascinující sbírce dioptrických brýlí pro Afriku (vybralo se jich přes 15 000), který spoluorganizovala právě ZOO Liberec.
Před vydatnou Medardovou kápí nás chránily rozložité buky. Jen jednou jsme se museli schovat k výstavě do nápaditě opraveného žirafince, odkud se člověk může podívat zvědavé žirafě z očí do očí. Jednoho večera po skončení kreslení jsme jejich vláčnou eleganci vydrželi zblízka sledovat skoro celou hodinu. Prohlíželi jsme se navzájem.
Každý večer z nás tekla černá voda, protože jsme to nejblíž měli k výběhu slonů indických, kteří si krátili čas celodenní pískovou sprchou. Dozvěděli jsme se, že jsou to pětačtyřicetileté sloní babičky a naslouchali jsme tajuplným povelům, které někdy plnily jen velmi neochotně. Slova jako Pis pis Rání, Bazejda Hida nám zaváněla hindštinou, než jsme v nich rozpoznali velice prozaické pokyny: vyčůrat, vykoupat a spát. Když se jim obzvlášť nechtělo poslouchat, nasázely do bazénu kobližky. To si pak v jadrné češtině vyslechly: Vy jste prasata a ne sloni! a zdálo se, že se usmívají pod chobotem…
Liberec podle mě patří mezi nejkrásnější česká města, už jen svou polohou a všudypřítomnou zelení. Po večerech jsme chodili na procházky do secesní čtvrti, která se ZOO sousedí. Žasli jsme nad rozmanitostí překrásných domů a zahrad, všímali jsme si nejdrobnějších detailů, objevili jsme hrdličku, která si postavila hnízdo na zdobném zábradlí balkónu v kovových dlaních listí. Když se mě lidé ptají, jak mohou rozvíjet fantazii, často jim radím, aby si představovali, co je za oknem domů, kolem kterých každý den procházejí. Ale tahle okna byla přímou poukázkou do světa fantazie. A tak jsme si vysnili alchymistovu oratoř, voňavou ložnici s postelí přes celý pokojík a s povlečením z vlčích máků, starodávnou babiččinu kuchyni, ze které se po schůdcích vychází do zahrady. Nejvíc jsme si oblíbili dům se zapadajícím sluncem v průčelí, na který byl výhled z pahorku modřínů. Slunce ve štítu se na svět dívalo starou rozesmátou tváří, s úsměvem, který vzbuzuje radostnou důvěru v příští den. Jak by se v takovém domě muselo sluníčkově bydlet! A přesto jsme jednou zahlédli, jak do něj vchází unavená paní se smutnou tváří, shrbená pod tíhou životních starostí. A najednou mi bylo, jako bych se na sebe dívala do zrcadla a viděla sama sebe, jak často prožívám svůj život lhostejně, unaveně, jen málokdy s plným prožitkem, že jako jedna z mála na světě žiju svůj sen. Jak je někdy těžké na to nezapomínat, dokonce i uprostřed vůně jasmínů, rozkvetlých pivoněk a růžových růžků hojnosti rozkvetlých rododendronů.
Stejně tak je to s mou knihou Duše stromů, která ještě nedávno byla také jenom snem a poletovala si ve světě idejí a vizí. A teď ji čtou stovky lidí, jako ten pán, který se styděl, když na něj jeho manželka práskla, jak spolu nad ní plakali, maminka, která ji čte svému problematickému synovi před usnutím, aby medicína pronikla do jeho podvědomí, nebo ještě nemluvící Karolínka, která bůhvíjak sdělila své mamince, že se musí pro knihu vrátit a utíkala s ní pryč na vratkých nožičkách jako s pokladem, ještě dříve než maminka stačila zaplatit. Vložila jsem do té knihy část své duše, která byla šťastná sedm let na chatičce v lesích a doufala, že v tichu a harmonii prožije zbytek života? Tahle část duše ožila, když mi jedna paní vyprávěla, jak si v zimě vzala do bytu špičku z vyvráceného smrku jako vánoční stromeček, který jí po celou dobu vánočních svátků vyprávěl o lese, a potom, když ho do lesa vrátila, vyprávěl zpátky doma v lese o tom, jak slavíme Vánoce my lidé. Protože tak jsem to kdysi zažila také, i když se to zdá tak dávno, jako by se to přihodilo v minulém životě.
Ale nechci končit zadumaně, ale vesele. Na obraze byla velká plocha hvězdné oblohy, kterou jsem musela do papíru vyťukat, takže si lidé, kteří zdola přicházeli, mysleli, že místo mě najdou exponát s cedulkou Datel černý, Dryocopus martius. Jedna holčička dokonce po návštěvě naší pastelkové dílny prohlásila: „Tak a teď se půjdeme podívat na další zvířátka.“ A protože bylo na mém obraze zvířátek víc než dost, předváděly maminky, co všechno už jejich malé děti umí pojmenovat. Jedna obzvlášť ambiciózní maminka přiměla svou ratolest, aby pojmenovala celou zoologickou zahradu. Zastavily se až u velblouda, když inspirace náhle došla.
Copak to je? Má to dva hrby… Ve… Ve…
, napovídala maminka.
A dítě z posledních sil prohlásilo: Velryba.
NAVŠTIVTE VIRTUÁLNÍ GALERII MARIE BROŽOVÉ www.galeriepastelka.cz,
kde najdete jak obrazy vytvořené při veřejných kresleních, tak i v ateliéru.
VYUŽIJTE MOŽNOSTI OBJEDNAT SI
podepsané autorské reprodukce připravené k zarámování.